#2 Krásných pět měsíců (Richard Bennett)

Od návštěvy u dr. Reisenberga uběhlo pár dní. Záchvaty bolesti již přicházely s železnou pravidelností, přesně jak předpověděl lékař, vždy kolem 17. hodiny, jednou za tři dny. Richard se naučil rozeznávat jejich brzký nástup asi půl hodiny předem - rozostřené vidění, závratě, pocit podivného neznáma, úzkost ze tmy, která ho obklopila i přes slunce, svítící za okny.

Richard seděl na posteli, opřený o stěnu s polštářem za hlavou. V ruce žmoulal kousek papíru. Měl za sebou další záchvat. Bolest už sice odezněla, ale zůstal po ní vztek. Ten ho od návštěvy ordinace neopouštěl nikdy.

Vztek na tu babiznu z čekárny, která měla pravdu; vztek na toho doktora s profesionálním úsměvem letušky; vztek, že mu není nikdo schopný opravdu pomoct a nakonec i vztek na sebe samého, že se nedokáže vzchopit a něco se svým stavem udělat. Nebo se s ním alespoň smířit…

Proč já? Proč zrovna já?

Tuhle neodbytnou sebelítostnou otázku nedokázal vytěsnit z hlavy. Stejně jako vzpomínku na návštěvu ordinace. Suverénně do ní nakráčel, jako by se nic nedělo. Nemoc si v podstatě nepřipouštěl.

Nemůže to být tak hrozné, uklidňoval se v duchu. Ta žena z čekárny se nás jen snažila vystrašit, aby nás dostala do své apatyky, a vytřískala z vyděšených pacientů nějaké peníze.

Pak zazněla ta osudová věta. Krásných pět měsíců života…

Richard Bennet nikdy nebyl vzorným pacientem. Měl tendence své choroby bagatelizovat, v posteli vydržel vždy maximálně dva dny, než dostal nutkání se zvednout a v domnělém zdraví začít normálně fungovat. Tentokrát ale bylo všechno jinak. Krásných pět měsíců života s člověkem zamává. Pět krásných měsíců se záchvaty bolesti. Pět krásných měsíců s pomyšlením na neodvratně blížící se konec. Co je na nich sakra krásného?! Rich měl sto chutí vyskočit a zdemolovat celý pokoj, roztřískat ho na maděru. Zároveň by se nejradši svalil na bok, hodil přes sebe deku a už nikdy nevylezl. A úplně ze všeho nejradši by panu Krásných-pět-měsíců-života rozbil ten jeho nacvičený úsměv.

Experimentální léčba. Richardovi bylo úplně jasné, co to znamenalo. Oni netuší, co s tím zatraceným morrisonem dělat. Ze všech pacientů nadělají pokusné králíky, na každém budou zkoušet, cokoliv je napadne. Někomu se možná dočasně uleví pod vlivem placeba, ale konci se stejně nevyhne. Jiným se naopak přitíží. Objeví se vedlejší účinky nebo příznaky ještě zesílí. Ruská ruleta. Richard věřil v sílu vědy a v účinky standardních zdravotnických postupů. Ale taky mu bylo jasné, že vyvinout nový lék na neznámou chorobu pravděpodobně zabere víc času než krásných pět měsíců.

Nevyplněný dotazník ležel opuštěně na nočním stolku a Rich si uvědomil, že už se rozhodl. Nikdy by nevěřil, že zrovna on něco takového udělá, ale krásných pět měsíců života člověka nejspíš trochu změní.

Pohlédl na sežmoulaný kousek papíru v jeho ruce. Na potem zažloutlou vizitku, kterou při odchodu musel nevědomky sebrat v čekárně ordinace. Nic tím neztratí. Ovlivnění výsledků oficiální léčby ho netrápilo, jeho to stejně nezachrání. Konečně si přečetl, co na vizitce stojí, a rozhodl se vyrazit, kam ho ten malý obdélníček papíru nasměruje, ať už je to kdekoli.

K-p-Praga, Gerdarheea str. 1529/H6.

Richard naťukal adresu do netlogu a počkal, až mu Medianet zobrazí holografický model města. Přetáhl ho na telestěnu. Podle očekávání jde o ulici ve čtvrti, kterou zhusta obývají Gerdánci. Síť nabídla rovnou návrh optimalizované trasy.

Rich posbíral pár nejdůležitějších věcí a vydal se na nejbližší stanoviště taxi. Nevnímal cestu nad hlavami pěších v komerční čtvrti. Z letargie se probral až v gerdánské části města. Taxi míjelo pro pozemšťana možná až příliš snobské budovy s dekorativními geometrickými prvky na minimalistických, funkčních liniích. Byly sestaveny do několika ulic, které působily až nehorázně vzdušně. Ne že by byly tak široké, na to na extrémně drahých umělých ostrovech, jakým byl i habitat K-p-Praga, nezbýval prostor. Ale světlé fasády, kombinované s lesklým kovem, odrážejícím sluneční paprsky, a šikovný urbanistický plán opticky ulice zvětšily a rozšířily.
Gerdarheea lemuje čtvrť, tvoříc hranici s multikulturní komerční částí města, od níž ji však odděluje zeď z kompozitového kamene. Komerční čtvrť je navíc o několik metrů vyvýšená nad zbytkem této části města, takže gerdánská a sousední össenská čtvrť působí poněkud dojmem podhradí.
Rich prošel celou ulici až téměř na samý její konec, kde ústila v náplavku umělé řeky Wilth-Ahvy. V bloku napravo konečně spatřil na bílé zdi cedulku s hledaným číslem popisným. Nápis na plazmové obrazovce nad vitrážovými dveřmi hlásá terronsky:

MOUDROST A NADĚJE
poradenské a obchodní služby
pondělí, středa 19-20h
nebo dle objednání.
VÍTEJTE!

S nelibostí kouknul na netlog. Ukazoval 18:43.

Co je to za nápad přijímat nové pacienty pouze dvě hodiny týdně? Někdo by jim tady mohl klidně natáhnout bačkory rovnou na prahu dveří v 18:59, mudroval.

Z nudy si opět přečetl informační obrazovku. Moudrost a naděje. To zní opravdu slibně. Richard si povzdechl, nemohl se zbavit nutkání se na tenhle bláznivý nápad vykašlat a jít si domů lehnout. Nikdy si nemyslel, že by mohl skončit jako nějaká naivní stařenka v pochybném krámku s podomácku míchanými mastmi. Nebo ještě hůř, jako ztroskotanec zklamaný standardním zdravotnictvím, který se v zoufalství upíná na takzvanou alternativní medicínu. Ale když už je tady… Jen aby to nebyla nějaká sekta, pod poradenské a obchodní služby se dá schovat cokoliv. Znovu si deprimovaně povzdechl a začal netrpělivě popocházet pár kroků tam a zpátky. 

Už aby bylo sedm.

Znovu si prohlížel okolní honosné domy. Zvláštní, že nikde není ani živáčka, blesklo mu hlavou. Bližší zkoumání Richardovi ukázalo, že mnoho domů je zřejmě neobydlených. Lokální taxi, které ho sem dopravilo z centrálního uzlu, pokračovalo dál prázdné a nad hlavou mu od té doby ani jiné nepřeletělo. Lidé si zvykli považovat tuto čtvrť za gerdánskou a postupně se přestěhovali za řeku do horní části města.

Ponuré Richardovy myšlenky přerušil šimravý pocit v zátylku. Ohlédl se, ale ulice i okna domů byly pusté. Ještě pět minut do celé…

Každá minuta se nesnesitelně vlekla, jako by netrvala pouhých šedesát sekund, ale celou věčnost. Richardovy nervy se napínaly k prasknutí. Ulice byla jako vymetená, nebylo vidu ani slechu po jakémkoliv chodci ani dopravním prostředku. Domy působily opuštěně. Richarda se zmocňovaly nepříjemné předtuchy s nejrůznějšími scénáři, které však měly jedno společné - neznámého útočníka. Ať už by ho ten maskovaný cizinec chtěl okrást o peníze, o orgány nebo cokoliv jiného.

Začal hořce litovat, že nikomu neřekl, kam se vydává. Především netušil, koho by to mohlo zajímat. Raději znovu (snad už posté) zkontroloval čas na netlogu. Ještě čtyři minuty?

I přes paranoidní předtuchu toho, že vevnitř mu může hrozit možná ještě větší nebezpečí než venku (kdo by ho uslyšel křičet?), se stejně odhodlal k činu a zabušil na vitrážové dveře. Už aby to měl konečně za sebou. Ať je to cokoliv. Co horšího se mu taky může stát, než že někdo jen ukrátí jeho čekání na konec těch krásných pěti měsíců zbytku jeho života?

Ozvěny bušení utichly bez odezvy. Ten nepříjemný pocit někoho cizího za zády nezmizel. Naopak, zleva se k němu ještě přidaly přibližující se rázné kroky. A zprava další, tišší a měkčí.

Otočil se. Kroky zleva, od hlavní ulice, patřily muži. Jakmile došel blíž, Richard s úlevou zjistil, že ho dokonce zná. Jasně, ten čtyřicátník z čekárny u doktora.

„Zdravím vás, tak jdete také ke konkurenci zjistit, jaké další možnosti máme?“ usmál se na něj příchozí trochu nervózně.

Richard ani neměl sílu odpovědět, jen lehce kývl hlavou.