Přímé oslovení ji dostatečně probralo z jejího nepříliš optimistického rozjímání. Zvedla oči a aniž se hnula z místa, pohlédla do očí kněze.
„Omlouvám se za vyrušení. Neodvažuji se jít dál, nejsem hodna.“
Co na tom, že to myslela maličko jinak, než by se mohlo na první pohled zdát; v jistém slova smyslu byla upřímná.
„Hledám pomoc. A nevím, kdo jiný by mi mohl pomoci, než následovníci velkého Akkütlixe.“
Dobrá, toto bylo trochu ironické, nicméně stále upřímné. Svým způsobem.
„Dnes jsem dostala dopis, psaný vaším jazykem. Jenže má schopnost učit se nedosahuje tak vysoko, abych si ho zvládla přeložit sama. A jak jistě víte, lidé obecně mají s vaším jazykem problém, takže nepředpokládám, že by si ze mě někdo tímhle listem dělal legraci. A já… pro svou neschopnost si ho přeložit se obávám, že mi něco důležitého unikne.“
Třeba pozvání stát se další obětí, prolétlo jí hlavou.
„Pokud je to nesmysl, velice se omlouvám… za hloupé vyru-“
Už nedořekla. V tu chvíli ji knězovy zorničky vpily do sebe jako mořský vír. Nebyla schopna pohybu a hlasivky jí vypověděly poslušnost. Vnímala jen přelévající se jantar v jeho očích, který se měnil na žhnoucí plameny, svíjející se a tápající v nejniternějších hlubinách jejího vědomí. Jeho modrošedé tváře, pokryté piercingem stovek rituálních kroužků, vrhaly rudozlaté odlesky. Než ztratila poslední zbytky svobodné vůle, uvědomila si, že by měla odtrhnout pohled, ale byl to jen kratičký zlomek času, než sebou škubla, zapotácela se a zády dopadla na jeden ze sloupů, kde zůstala jako přišpendlený motýl.
Vnímala rozžhavené jehly, které se jí skrz oční bulvy zarývaly do mozku; tisíce drobných skelných střepů si prořezávaly cesty do nitra její lebky, ponechávajíc vypálenou spoušť, zkrvavenou a žhnoucí nesnesitelnou bolestí v celém těle. Nemohla nic. Byla ochromená; čas i prostor přestal existovat, jen bolest a prázdnota, zatavená v tekutém skle, zůstala. Žhavý vír jantaru vysával z jejího těla poslední zbytky vzduchu, život, sílu, morek z jejích kostí. Byla náhle beztvaré nic, uboze visící v nebytí. Její tělo i duše byly lapeny v síti rozžhavených vláken a slzy, řinoucí se z očí, je neochladily, neuhasily, jen pálily ještě víc. Modravá tvář plula kdesi daleko za clonou oranžových plamenů, v nedohlednu, v daleké minulosti, v amorfní neexistenci, v představě nekonečna… v dáli hořely dva jantarové ostrovy žhavé lávy…
Jen odtrhnout pohled, jen pootočit hlavu, jen zavřít víčka… ale toho nebyla schopná. Kněz ji škvařil svým pohledem zaživa a ona mu byla zcela odevzdaná na milost…
Konečně.
Náhle vše opadlo.
Její tělo se nekontrolovatelně roztřáslo v křeči, kterou však oproti předcházejícímu stavu přijímala jako ráj na zemi. Zato v očích jí vybuchovaly salvy řezavé bolesti. Slzy jí tekly dál a proudem smáčely tvé tváře. Za zády vnímala tvrdý povrch sloupu. Žaludek se jí v břiše přeléval sem a tam a hrozil, že vyvrhne svůj obsah přímo zde, před oltářem hmyzího boha, jako prapodivnou oběť. Mozek se potácel ve stavu naprosté otupělosti.
Křeče po chvíli ustoupily, ale pod víčky jí stále kypělo roztavené sklo. Rozpalovalo jí čelo. Jen pomalu dostávala své vědomí pod kontrolu. Vždycky o tom jen četla, ale zažít to na vlastní kůži… Takhle zle jí snad nebylo nikdy, ani při té nejhorší kocovině. A že v dobách dospívání si experimentů prožila až až. Zůstala stát opřená o chladný sloup a snažila se přesvědčit jídlo v procesu trávení, aby zůstalo na svém místě. Když se jí to konečně podařilo, pootevřela oči. V první chvíli bylo i chrámové šero tak ostré, že se jí žaludek znovu obrátil. Ale i teď ho udržela na místě.
Konektivní syndrom? napadlo ji. O následcích trëighrü už něco zaslechla od Tima, toho botanika, co nedávno zběhl ze studia össeistiky v N-n-Yorku. Pokusila se otevřít oči. Bolest ještě byla ostrá jako žiletky, ale oči byly schopné rozeznat mlžné postavy kolem i kněze, tyčícího se přímo před jejími zraky. Díkybohu.
Zamžourala a pokusila se rozhlédnout. Vše vypadalo úplně stejně, jako před tou šílenou torturou; ta musela trvat snad půl hodiny! Kněz i jeho ovečky však stáli téměř bez pohnutí a několik párů velkých očí sledovalo dívku z mrtvolné šedi obličejů svorně otočených k ní. Sloní ušiska drželi nehnutě, jako by byli konsternováni tím, co se právě odehrává.
Copak tu všichni hráli štronzo, napadlo ji a málem se naprosto nemístně rozesmála. Asi reakce na stres. Kdyby se ovšem podívala na hodiny v netlogu, zjistila by, že ve skutečnosti celá ta smažící seance netrvala déle, než pár desítek vteřin, nejspíš něco kolem půlminuty.
Stále však žiju, pomyslela se s úlevou. A nezdá se, že by se mě kněz chystal vláčet k obětnímu oltáři. Aspoň ne hned.
Obřadná pokora s patřičnou dávkou patosu, jíž bezděky přesně vystihla össenský styl vyjadřování, očividně splnila svůj účel. Ještě znát pár správných žalmů z Knihy Akkütlixovy a snad by mě pozval i na čaj, napadlo ji neuctivě.
„Ukaž mi ten dopis, ženo.“
Aniž by čekal na Samalinu reakci, vztáhl ruku a sám vzal z její roztřesené ruky list myceliálního papíru. Pohlédl na něj a prudce třepl ušima.
„Rë Akkütlix!“ vykřikl dnes již podruhé, tentokrát ale mnohem rozčileněji.
Už to přijde? Odtáhne mě k té odporné soše, bez nějakého většího tlaku a násilí… neudělám ani krok, budu vnímat, chladnou čepel nože, jak protne mou kůži a bude pronikat stále hlouběji do masa... až najde srdce a pomalu ukončí můj život. Budu cítit jak moje krev koluje rýhami pod sochou a můj život pomalu utíká…
Pohlédl na ni a promluvil tichým hlasem, který však bublal emocemi: „Dobrá, nabídl jsem ti pomoc, a svou nabídku nestáhnu. Budeš mi však muset říci, kdo ti dal ten dopis, a za jakých okolností. Nuže pohleď,“ pokračoval bez zastavení. „Těchto pět symbolů znamená posvátnou Pětici. Znáš posvátnou Pětici, dcero?“ otázal se podezřívavě. Věřící kolem zašuměli rozrušením.
„Gömeršaül, terronsky zvaný Jantarové oči, prolomí hradby příčetnosti.
Laëgühr, Led pod kůží, zaostří mysl na vzdálený cíl.
Ökrë, Pád do temnot, sežehne plamenem všechno, co bylo;
a Yantrün, Vidění, otevře bránu do nového světa a nové reality.
Nakonec přímo k duši promluví Räwë, Hlasy a hvězdy – a spojí chaos pochybností do jediného a jedinečného celku, do Vesmírného kruhu Dokonalého Bytí.
Taková je naše posvátná Pětice,“ dokončil obřadně.
„Ale tyhle znaky níže,“ zamračil se zuřivě a jeho uši vzteky zbělaly, „ty nejsou pro tebe důležité. Neměla bys tam chodit, neboť to je místo prosté boha, místo, kde dochází k nejhoršímu rouhání a zneužívání posvátné Pětice k…“
Nedořekl a toporně mávl ušima.
„Ten list si zde samozřejmě ponecháme pro další zkoumání církevních vyšetřovatelů,“ pohlédl na ni.
„Žádnou podrobnost samozřejmě nenecháme neprobádanou,“ ujistil ji s tichou výhružkou.
„Nuže, teď mi pověz, dcero,“ řekl po krátké chvíli s toporným úsměvem, „kdo a jak ti předal tento list.“
Znovu se donutila otevřít oči a byla překvapená, že je jí o chlup lépe než před chvílí. Dokonce se s námahou odlepila od sloupu.
„Nevím, kdo mi ho dal. Byla jsem u lékaře… údajně mi zbývá pět měsíců života – morbus Morrison. Když jsem se vrátila domů… v bytě, pode dveřmi, ležel tenhle dopis. Nemám tušení, kdo, proč, kdy přesně…“
Byla upřímně ráda, že nemusí lhát. Další pokus o lustraci by už asi její tělo nezvládlo. Teď ji zajímalo ještě víc, od koho dopis je a co v něm stojí. Jenže pátrat po tom v tuhle chvíli by byla sebevražda. Snad až ji pustí - pustí ji? - třeba zjistí, co považují za to bezbožné místo…
Kněz nespokojeně trhnul ušima, ale nahlas neřekl nic. Možná ho trëighrü prve přesvědčilo, že opravdu neví vůbec nic. Jeho výraz se vrátil k profesionálně neutrálnímu tónu s odstínem lehké duchovní nadřazenosti.
„A teď, dcero, odejdi, neboť tato hodina patří setkání Boha s jeho věrnými. Leda bys chtěla zůstat a těšit se s námi z boží přítomnosti. Akkütlixova náruč je nekonečná, otevírajíc se bez rozdílu všem, kteří mají vůli stát ve stínu jeho zákonů,“ zadeklamoval, nejspíš z nějaké svaté knihy.
Protože necítila nutkání zůstat na össenský obřad, spěšně se rozloučila a vypotácela se z chrámu. Přinutit přepálený mozek ke koordinaci pohybů bylo stejně těžké, jako přimět pálící oči ke spolupráci s ním.
Na zápěstí jí pípnul netlog. Samale si přečetla stručnou připomínku, že je čas na další kontrolu na Reisenbergově klinice.
Žádné komentáře:
Okomentovat