Samozřejmě nemohl než souhlasit s tím, co z úst ostatních zaznělo, ale necítil akutní potřebu to s nimi rozebírat. Právě naopak, těšil se, až odsud bude moci být co nejdál, nejlépe si zajít do klubu, odehrát pár partií a nad dobrou whisky zapomenout, proč tady vlastně dnes musel být.
Jako všichni, proč zrovna já, proč ne jen oni? Sebelítost s ním uměla zacloumat. Tím spíš se pak styděl své pocity někomu neznámému dávat v plen.
Ještě jednou se zahleděl do magických křivek ösenské mandaly, přehlédl ostatní spolutrpitele, shrábl ze stolku jednu z odložených vizitek a vkročil do ordinace.
Ordinaci dominoval masívní stůl z tmavého dřeva pokrytý odbornými publikacemi na mikrodách i ve svazcích tištěných na myceliálním papíře, a osobní monitor s drobnou krabičkou procesoru v rohu stolu. Ve velkém bílém křesle z jemné kůže seděl elegantní, asi šedesátiletý prošedivělý muž s bradkou, ustupujícími vlasy a brýlemi s tenkou stříbrnou obroučkou. Představil se jako dr. Sigmund Reisenberg, neurolog. Byl oblečen v kvalitním břidlicově šedém obleku s hedvábnou košilí, očividně gerdánské kvality. Pasker to kvitoval s tichou hrdostí na svůj původ.
„Dobrý den, pane…“ posunul si lékař brýle na nose a pohlédnul na štítek mikrody, kterou mu snaživě přisunula prsatá sestra, „pane Ernilaame.“
Vložil složku do čtečky a chvíli listoval na monitoru, otočeném k sobě.
Dlouhými, kostnatými prsty se poškrábal na nose a ještě chvíli zíral do monitoru. Extravagantní hodiny s ručičkami jako z historických magazínů pomalu posouvaly vteřiny, které se zdály být věčností.
„Mám tu vaše testy,“ řekl po chvíli doktor s profesionálně neutrálním výrazem v obličeji. „Abych tak řekl, nejsou právě příznivé, ale předpokládám, že na to vás upozornil již váš osobní lékař. Elektroaktivita vaší mozkové tkáně je…“
Naklonil se ještě víc, jeho výrazný nos málem ťuknul do monitoru. „… je poněkud netypická, tedy, vidím zde klasické změny při morbus morrison, jistě, ale některé neuronové dráhy, hm, zvláštní…“
Zvedl oči a zahleděl se na tebe. „Ach jistě, jste původem z Gerdy, že?“
„Zajímavé,“ poznamenal se zájmem, „žádného Gerdánce dosud ve výzkumu nemáme. Každopádně, vaše EEG i 4D neuroimaging prokazují asi 75% shodu s typickými výsledky pacienta s Morrisonovou chorobou. Váš osobní lékař vás jistě informoval o základních faktech. Podle výsledků jste momentálně ve druhé fázi nemoci, tedy občasné záblesky bolesti hlavy už přešly do déle trvajících záchvatů, možná jste si již všiml i jisté pravidelnosti. Ve vašem stádiu obvykle pacienti pociťují asi půlhodinové až hodinové záchvaty prudké bolesti přibližně jednou za tři dny. Pravděpodobně jste užíval nějaká volně dostupná analgetika a nejspíš už jejich účinnost nestačí, viďte.“
Pokýval hlavou. „Nezoufejte. Ještě máte před sebou krásných pět měsíců života,“ řekl povzbudivě.
„Tohle jsou základní informace o chorobě a možnostech léčby,“ podal mu tištěný leták. „Jak jste si už asi zjistil, dosud nejsou známy příčiny vzniku choroby. Víme jen to, že postihuje většinou mladé dospělé ve věku 20-40 let, muže i ženy. Proto také zatím není znám žádný lék, ačkoli výzkum ve Vacc Industries přináší slibné prvotní výsledky. Nicméně,“ odmlčel se, „v současné chvíli vám můžeme nabídnout pouze tlumení příznaků a tím zvýšení komfortu života s Morrisonovou chorobou, pane Paskere.“
Pohlédl na něj a pokračoval:
„Tedy zaprvé, analgetika. Napíšu vám silnější, ale počítejte s účinností pouze v řádu týdnů, a i tak půjde spíš o to, aby bolest byla alespoň trochu snesitelná, ne, že byste necítil nic. Záchvaty vás budou vyčerpávat, takže budete celkově unavenější. Nesmíte pít alkohol ani užívat jiné volně dostupné drogy. Ani ty ilegální, pochopitelně.“
Dovolil si krátký profesionální úsměv.
„Zadruhé, máme tady silnější preparáty na bázi opiátů. Aplikují se injekčně, působí okamžitě a po dobu 4-5 hodin. Utlumí úspěšně bolest i ve vyšších stádiích. Mají však velké riziko, brzy vzniká velmi silná závislost, proto je nedoporučuji podávat dříve než v terminálním stadiu choroby. Z pojištění se vám hradí pouze 12 dávek, případné další už byste musel platit ze svého. Jsou velmi, opravdu velmi drahé.
Nu a zatřetí je tu samozřejmě virtuál. Můžeme vám nabídnout komplexní službu v luxusním hospicu, kde se o vaše tělo bude starat zdravotnický personál, zatímco vaše duše může prožívat jiný, radostnější příběh. Ukázky jste mohl sledovat v čekárně a kompletní nabídku naleznete na síti po přihlášení do naší klientské sekce.“
Lékař se odmlčel. „Možná jste se setkal s nějakými takzvanými alternativními metodami. Některé možná jsou… přesto, hm, zkrátka, pokud se hodláte zapojit do výzkumného projektu Vacc Industries, neměl byste zkreslovat výsledky nějakými pochybnými způsoby léčby.“
Podal mu další papír. „Tady je vstupní anamnestický dotazník a souhlas se zapojením do výzkumného projektu V.I. Výzkum vás nijak nezatíží, budu tam posílat výsledky z vašich pravidelných kontrol a v případě, že V.I. objeví nějaký účinný preparát, budu vás neprodleně informovat. Budete tak mezi prvními, kteří budou moci účinnost ověřit v kontrolované studii. Stačí, když to donesete vyplněné příště.“
S tichým kliknutím vyjmul mikrodu z počítače a sestra ji odnesla do kartotéky. Na Paskerově zápěstí pípl netlog signalizující, že právě obdržel kód do lékárny, opravňující k vyzvednutí předepsaných analgetik.
„Pokud nemáte nějaké dotazy, pane Ernilaame, uvidíme se za dva týdny ve stejnou dobu. Můžete mi ovšem kdykoli v pracovní době zavolat, bude-li třeba.“
„Pět měsíců, hemm, a kdo říká, že krásných s těmi vašimi prognózami? Doktore, tohle přeci nejde, mám svou práci, svůj výzkum. Už teď mám problémy se soustředěním a tyhle dryjáky mi zaručí co?“
Pasker byl vyvedený z míry něčím, co sice tušil, či spíš už věděl, ale stejně to nechtěl slyšet takhle přímo a nahlas. Přecházel po ordinaci jako lev v kleci.
„Dá se aspoň na základě dosavadních pozorování odhadnout ta vaše pravidelnost? Dá se říct, kdy to na mě zase přijde? Abych nebyl zrovna někde na konferenci nebo na osobním jednání.“
„Zcela chápu vaše rozrušení, pane Ernilaame,“ odpověděl lékař klidně. „Jak jsem řekl, předepsaná analgetika vám pomohou ještě nějaký čas lépe snášet příznaky choroby. Zapisujte si záchvaty do kalendáře nebo nějakého deníku, dá se předpokládat, že zaznamenáte poměrně přesný interval mezi jednotlivými atakami. Ten interval se bude s postupující chorobou zkracovat, bohužel. Přibližně za měsíc to již nebude jednou za tři dny, ale za dva a bolest bude trvat déle. Denní doba zůstane podobná jako dosud, tedy v odpoledních až podvečerních hodinách. Naplánujte si podle toho své pracovní záležitosti a uvidíte, že i s chorobou můžete vést téměř plnohodnotný život.
Samozřejmě vám mohu napsat neschopenku do zaměstnání, pokud vám k něčemu bude.“
„No, ne, že byste mne kdovíjak potěšil, ale děkuji za upřímnost. Pokusím se tedy dle vašich rad zařídit. A... ehm... v čekárně byla nějaká žena a vedla zvláštní řeči ohledně alternativního postupu při léčbě Morrisonovy choroby, máte na ni nějaké reference?“ S těmi slovy podal vizitku lékaři.
Lékař vizitku ani nevzal do ruky, jen se na ni letmo podíval a ušklíbl se.
„No jistě,“ odfrkl. „Madam Leidreen. Vede nějaký obchůdek v gerdánské čtvrti. Prý se specializují také na výzkum Morrisonovy choroby, ha ha! Nu, jak jsem říkal. O těch alternativních metodách se toho navykládá… ale výzkum u nás byste neměl zkreslovat jejich výsledky.“
Pasker vyšel z ordinace do prázdné čekárny. Prošel mezi emitory, chrlícími představy virtuálních světů a vykročil na ulici.
Žádné komentáře:
Okomentovat