Následujících šest dní strávila zalezlá v těch čtyřech stěnách, dvou pokojích, které byly jejím útočištěm. Jedinou živou společností jí bylo osazenstvo velkého akvária tvořícího stěnu mezi obývacím pokojem a ložnicí.
Když prvotní šok přešel, následovaly prázdné, sotva zapamatovatelné dny, v nichž ji přepadala úzkost, vztek, nenávist i melancholie, a její byt vypadal spíše jako skladiště prázdných obalů od nejrůznějších polotovarů a na dálku objednaných jídel. Odkladiště prázdných lahví a krabic od lepkavých limonád a džusů. Podlaha týden nevyluxovaná, nádobí namačkané v myčce a ještě tvořící slušnou pyramidu na lince. Všude ve vzduchu vysel splín.
Ten den se probudila časně, asi tomu bylo i proto, že poslední záchvat proběhl již předevčírem a k dalšímu se schylovalo s železnou pravidelností až další den. Bylo větrno, modrou oblohou se hnaly drobné, ale početné šedavé, fialové i stříbřité mraky, vítr vál ráno ještě studený. Přesně to vyjadřovalo její náladu a energii. Jako první skočila do sprchy a strávila v ní notnou dobu. Když vylezla, a zhrozila se stavu svého bytu, který si předtím příliš nepřipouštěla, napřed nevěděla, jestli se má rozbrečet, nebo na všechno rezignovat. Začala sbírat odpadky a zbytky jídla. Vše snášela do odpadkového koše, a když byl úplně plný, pustila se do úklidu kuchyně. Zaměstnalo ji to prakticky na celé dopoledne. A jakmile dokončila úklid, byla natolik zřízená a špinavá, že sprchu navštívila ještě jednou.
Těsně před obědem, který se rozhodla dát si někde venku, protože větrné, ale převážně slunečné počasí se jí zamlouvalo a první nápor beznaděje už odezněl, se chopila telefonu a zavolala do ordinace Dr.Reisenberga. Probojovala se hradbou vyzvánění, asistentčina nakukování do adresáře a hledání volného termínu a objednala se na příští týden.
Vzala si několik nejdůležitějších věcí a vydala se městem pěšky, třebaže to bylo poměrně daleko, k univerzitě. Chtěla se domluvit s profesorem, zda se má odhlásit ze zdravotních důvodů ze studia, nebo v něm pokračovat, třebaže bude ve studiu více a více omezená. A bohužel, jakožto bytost s velice omezeným časem existence je vlastně je její studium neperspektivní, protože závěrečnou práci a hodnocení, tedy jakousi formu akreditace, složí nějaké tři, nanejvýše čtyři týdny před proklamovaným koncem. A kdo ví, v jakém bude stavu. O vyhlídkách na budoucnost nemluvě. Na druhou stranu, třeba ji nějaká činnost a napínání mozku, byť trochu občas náročné, bolestivé a vyčerpávající, pomůže nemyslet na nepříjemné věci. Vydala se pozvolna městem směrem k univerzitě, cestou se ještě projít parkem a koupit si jídlo v nejbližším stánku.
Třeba v parku před univerzitou potká nějaké spolužáky, kterým se celý týden neozvala...
Procházela rezidenční čtvrtí, míjejíc uspěchané manažery, chichotající se děvčata a dokonce i jednu maminku s dítětem na vycházce. Přešla most Intergalaktického přátelství, překlenující umělou řeku, nazvanou příznačně Wilth-Ahwa, stejně jako řeka v kontinentálním městě, jež stálo vzorem pro tento habitat. Po levé ruce nemohla přehlédnout Reisenbergovu kliniku, ale mířila dál, přes komerční centrum města až k univerzitnímu komplexu TGM Uni.
Pozvolným krokem došla do prostoru areálu univerzity. V ruce ještě držela papírový ubrousek se známkami, že v sobě dříve nesl špenátovou taštičku, kterou si koupila u rychlého občerstvení. Nevešla okamžitě do budovy, ale nesla se trochu nepřítomně po parčíku, který sousedil s řekou a vytvářel trochu přeci jen přívětivější prostředí k odpočinku a posezení mezi jednotlivými hodinami.
„Ko!“ ozvalo se nečekaně za jejími zády.
Věděla přesně, kdo to je. Tom, spolužák z jejího kruhu - pracovali spolu ve druháku na ročníkovce, takže se docela sblížili. Jedině on jí říkal touhle minimalistickou zkráceninou jejího jména. Nikdy neřekla, že by z ní byla vyloženě nadšená, ale už k ní nějakým způsobem patřila. Otočila se. Z tónu jeho hlasu bylo poznat, jak rád ji vidí.
„Kde ses flákala celej tejden, všichni blázníme z toho šílenýho semináře a ty sis snad odjela na Maledivy,“ spustil bodře.
„Ale ani opálená nejsi, spíš…“ zarazil se, ale snažil se nedat to na sobě znát. „Není ti nic, že ne? Nebo jo? Ko?“ pohlédl jí do očí naléhavě, když hned nezareagovala.
„Ahoj. Cože, semináře. Jo aha. Ne. Nebyla jsem nikde, jen… Nechci to zrovna moc probírat.“
Pokrčila rameny a trochu se odtáhla.
„Vlastně jsem přišla spíš za děkanem. A učiteli. Potřebuju se domluvit, jak to se mnou teď bude.“
Posadila se na lavičku a lehce se zaklonila. Chvilku nevěnovala pozornost údivu ani otázkám, a pak ukázala hlavou směrem k lékařskému centru, jež bylo tušeno někde tam v dálce.
Pak se poněkud chladně a snad nuceně zasmála: „Když by šlo všechno podle prognózy, tak ještě stihnu dokončit ročník a pár týdnů mi zbude. Ale budu asi potřebovat víc, individuální plán ke studiu. Pokud bych s ním sekla, asi bych… asi bych se zbláznila dřív, než to všechno přijde, ale v mém stavu asi běžné studium nemůže úplně fungovat.“
Tom na ni vyjeveně zíral, neschopen jediného slova.
Zvedla se z lavičky a ukázala na univerzitu.
„No. Asi jdeme dovnitř, ne?“ pronesla a udělala první kroky k vstupní dvoraně.
Otočila se: „Tak jdeš?“
Tvářila se, jako by o nic nešlo, alespoň tedy její maska…
Tom se poslušně zvedl a vyrazil za ní, stále vyvedený z míry.
„Ko, ty jsi… jsi nějak nemocná? Co je ti? Je to vážný? Můžu ti nějak pomoct? Chci ti pomoct! Aspoň se školou, vždyť víš, že škola mi fakt jde. Já… napíšu za tebe nějakou seminárku, nebo se můžeme učit spolu na zkoušky, Ko. Ko, posloucháš mě vůbec? Já tě…“
Dohnal ji a chytil za ruku. Strhl ji k sobě a podíval se jí zpříma do očí.
„Ko, já… já tě miluju, víš, už hrozně dlouho, obdivuju tě, jak jsi chytrá a krásná a schopná, já… uf, prosím tě, řekni něco…“
Pohlédla na něj a prudce zavrtěla hlavou, až se jí vlasy stažené gumičkou roztančily kolem hlavy.
„Ne to ne! Tohle neříkej! Neříkej to! Nechci to slyšet!“
Chtěla si zacpat uši a s křikem utéct pryč, ale věděla, jak směšně a trapně by to asi vypadalo, jako z nějakého historického filmu. Trochu násilně se uklidnila a usedla zpátky na lavičku.
„Zjistili mi Morrisona. Už to je jisté. Mám asi pět měsíců, možná. Právě tak tolik abych dokončila ročník, a…“ Nadechla se. „A zařídila si své věci.“
Na okamžik zmlkla. „S tím učením asi pomoc nebudu potřebovat, mám většinu naučenou, postačí mi zápisky z tohodle týdne, abych je nemusela shánět. Ty bys mi mohl půjčit…“
Krátce na něj pohlédla. „Takže asi chápeš, no, nějaký vztah by nám stejně nevyšel.“
Sebrala všechnu sílu, aby se usmála. A zvedla.
„Musím si jít zařídit ten individuální rozvrh, jestli chceš, můžeš jít se mnou.“
Když se za nimi zavřely těžké dveře hlavní budovy univerzity, nadechla se zhluboka té známé vůně, kterou si zamilovala už v prváku.
Tom stihl mezitím své emoce dovedně skrýt a byl zase tím příjemným společníkem, na jakého byla odjakživa zvyklá. Společníkem snad trochu staromódním, s jeho zvykem otvírat jí dveře, chodit vždy po jejím levém boku a platit za ni ve školním fastfoodu, ale rozhodně tím byl výjimečný mezi všemi ostatními studenty.
Děkana potkali hned, v rozlehlé mramorové hale v přízemí. Sotva Kokoro spatřil, široce se usmál. Vždycky ji bral jako spolehlivou a velmi schopnou studentku, která si mohla svůj extravagantní zjev dovolit, protože byl vyvážený vynikajícími výsledky.
„Jdete mi zrovna do rány, slečno Izumi,“ řekl bodře, aniž by ji nechal říci víc než pozdrav. „Mám pro vás skvělou zprávu! Škola, konkrétně vaše katedra, získala grant v oblasti výzkumu mořských biotechnologií, přesněji tedy studie využití fytoplanktonu, tedy otázky, kterým jste se věnovala již v předchozích letech studia, jestli se nepletu - a já se jak známo nikdy nepletu, haha. Je to zatím jen na tři měsíce, ale je pravděpodobné, že bude navazovat s další grantovou výzvou a tedy možností pokračovat i v následujícím období. Výzkum je velmi solidně zaplacený,“ znovu se na ni usmál, „a jakožto téměř hotová vědkyně jste byla Radou navržena na pozici asistentky vedoucího výzkumu. S vámi v podstatě najisto počítáme a ještě budeme potřebovat tři spolehlivé a schopné lidi k vám do týmu. Jestli proti tomu nic nemáte, mohli bychom zajít na HR oddělení rovnou podepsat dokumentaci!“
Žádné komentáře:
Okomentovat