#2 Krásných pět měsíců (Richard Bennett)

Od návštěvy u dr. Reisenberga uběhlo pár dní. Záchvaty bolesti již přicházely s železnou pravidelností, přesně jak předpověděl lékař, vždy kolem 17. hodiny, jednou za tři dny. Richard se naučil rozeznávat jejich brzký nástup asi půl hodiny předem - rozostřené vidění, závratě, pocit podivného neznáma, úzkost ze tmy, která ho obklopila i přes slunce, svítící za okny.

Richard seděl na posteli, opřený o stěnu s polštářem za hlavou. V ruce žmoulal kousek papíru. Měl za sebou další záchvat. Bolest už sice odezněla, ale zůstal po ní vztek. Ten ho od návštěvy ordinace neopouštěl nikdy.

Vztek na tu babiznu z čekárny, která měla pravdu; vztek na toho doktora s profesionálním úsměvem letušky; vztek, že mu není nikdo schopný opravdu pomoct a nakonec i vztek na sebe samého, že se nedokáže vzchopit a něco se svým stavem udělat. Nebo se s ním alespoň smířit…

Proč já? Proč zrovna já?

Tuhle neodbytnou sebelítostnou otázku nedokázal vytěsnit z hlavy. Stejně jako vzpomínku na návštěvu ordinace. Suverénně do ní nakráčel, jako by se nic nedělo. Nemoc si v podstatě nepřipouštěl.

Nemůže to být tak hrozné, uklidňoval se v duchu. Ta žena z čekárny se nás jen snažila vystrašit, aby nás dostala do své apatyky, a vytřískala z vyděšených pacientů nějaké peníze.

Pak zazněla ta osudová věta. Krásných pět měsíců života…

Richard Bennet nikdy nebyl vzorným pacientem. Měl tendence své choroby bagatelizovat, v posteli vydržel vždy maximálně dva dny, než dostal nutkání se zvednout a v domnělém zdraví začít normálně fungovat. Tentokrát ale bylo všechno jinak. Krásných pět měsíců života s člověkem zamává. Pět krásných měsíců se záchvaty bolesti. Pět krásných měsíců s pomyšlením na neodvratně blížící se konec. Co je na nich sakra krásného?! Rich měl sto chutí vyskočit a zdemolovat celý pokoj, roztřískat ho na maděru. Zároveň by se nejradši svalil na bok, hodil přes sebe deku a už nikdy nevylezl. A úplně ze všeho nejradši by panu Krásných-pět-měsíců-života rozbil ten jeho nacvičený úsměv.

Experimentální léčba. Richardovi bylo úplně jasné, co to znamenalo. Oni netuší, co s tím zatraceným morrisonem dělat. Ze všech pacientů nadělají pokusné králíky, na každém budou zkoušet, cokoliv je napadne. Někomu se možná dočasně uleví pod vlivem placeba, ale konci se stejně nevyhne. Jiným se naopak přitíží. Objeví se vedlejší účinky nebo příznaky ještě zesílí. Ruská ruleta. Richard věřil v sílu vědy a v účinky standardních zdravotnických postupů. Ale taky mu bylo jasné, že vyvinout nový lék na neznámou chorobu pravděpodobně zabere víc času než krásných pět měsíců.

Nevyplněný dotazník ležel opuštěně na nočním stolku a Rich si uvědomil, že už se rozhodl. Nikdy by nevěřil, že zrovna on něco takového udělá, ale krásných pět měsíců života člověka nejspíš trochu změní.

Pohlédl na sežmoulaný kousek papíru v jeho ruce. Na potem zažloutlou vizitku, kterou při odchodu musel nevědomky sebrat v čekárně ordinace. Nic tím neztratí. Ovlivnění výsledků oficiální léčby ho netrápilo, jeho to stejně nezachrání. Konečně si přečetl, co na vizitce stojí, a rozhodl se vyrazit, kam ho ten malý obdélníček papíru nasměruje, ať už je to kdekoli.

K-p-Praga, Gerdarheea str. 1529/H6.

Richard naťukal adresu do netlogu a počkal, až mu Medianet zobrazí holografický model města. Přetáhl ho na telestěnu. Podle očekávání jde o ulici ve čtvrti, kterou zhusta obývají Gerdánci. Síť nabídla rovnou návrh optimalizované trasy.

Rich posbíral pár nejdůležitějších věcí a vydal se na nejbližší stanoviště taxi. Nevnímal cestu nad hlavami pěších v komerční čtvrti. Z letargie se probral až v gerdánské části města. Taxi míjelo pro pozemšťana možná až příliš snobské budovy s dekorativními geometrickými prvky na minimalistických, funkčních liniích. Byly sestaveny do několika ulic, které působily až nehorázně vzdušně. Ne že by byly tak široké, na to na extrémně drahých umělých ostrovech, jakým byl i habitat K-p-Praga, nezbýval prostor. Ale světlé fasády, kombinované s lesklým kovem, odrážejícím sluneční paprsky, a šikovný urbanistický plán opticky ulice zvětšily a rozšířily.
Gerdarheea lemuje čtvrť, tvoříc hranici s multikulturní komerční částí města, od níž ji však odděluje zeď z kompozitového kamene. Komerční čtvrť je navíc o několik metrů vyvýšená nad zbytkem této části města, takže gerdánská a sousední össenská čtvrť působí poněkud dojmem podhradí.
Rich prošel celou ulici až téměř na samý její konec, kde ústila v náplavku umělé řeky Wilth-Ahvy. V bloku napravo konečně spatřil na bílé zdi cedulku s hledaným číslem popisným. Nápis na plazmové obrazovce nad vitrážovými dveřmi hlásá terronsky:

MOUDROST A NADĚJE
poradenské a obchodní služby
pondělí, středa 19-20h
nebo dle objednání.
VÍTEJTE!

S nelibostí kouknul na netlog. Ukazoval 18:43.

Co je to za nápad přijímat nové pacienty pouze dvě hodiny týdně? Někdo by jim tady mohl klidně natáhnout bačkory rovnou na prahu dveří v 18:59, mudroval.

Z nudy si opět přečetl informační obrazovku. Moudrost a naděje. To zní opravdu slibně. Richard si povzdechl, nemohl se zbavit nutkání se na tenhle bláznivý nápad vykašlat a jít si domů lehnout. Nikdy si nemyslel, že by mohl skončit jako nějaká naivní stařenka v pochybném krámku s podomácku míchanými mastmi. Nebo ještě hůř, jako ztroskotanec zklamaný standardním zdravotnictvím, který se v zoufalství upíná na takzvanou alternativní medicínu. Ale když už je tady… Jen aby to nebyla nějaká sekta, pod poradenské a obchodní služby se dá schovat cokoliv. Znovu si deprimovaně povzdechl a začal netrpělivě popocházet pár kroků tam a zpátky. 

Už aby bylo sedm.

Znovu si prohlížel okolní honosné domy. Zvláštní, že nikde není ani živáčka, blesklo mu hlavou. Bližší zkoumání Richardovi ukázalo, že mnoho domů je zřejmě neobydlených. Lokální taxi, které ho sem dopravilo z centrálního uzlu, pokračovalo dál prázdné a nad hlavou mu od té doby ani jiné nepřeletělo. Lidé si zvykli považovat tuto čtvrť za gerdánskou a postupně se přestěhovali za řeku do horní části města.

Ponuré Richardovy myšlenky přerušil šimravý pocit v zátylku. Ohlédl se, ale ulice i okna domů byly pusté. Ještě pět minut do celé…

Každá minuta se nesnesitelně vlekla, jako by netrvala pouhých šedesát sekund, ale celou věčnost. Richardovy nervy se napínaly k prasknutí. Ulice byla jako vymetená, nebylo vidu ani slechu po jakémkoliv chodci ani dopravním prostředku. Domy působily opuštěně. Richarda se zmocňovaly nepříjemné předtuchy s nejrůznějšími scénáři, které však měly jedno společné - neznámého útočníka. Ať už by ho ten maskovaný cizinec chtěl okrást o peníze, o orgány nebo cokoliv jiného.

Začal hořce litovat, že nikomu neřekl, kam se vydává. Především netušil, koho by to mohlo zajímat. Raději znovu (snad už posté) zkontroloval čas na netlogu. Ještě čtyři minuty?

I přes paranoidní předtuchu toho, že vevnitř mu může hrozit možná ještě větší nebezpečí než venku (kdo by ho uslyšel křičet?), se stejně odhodlal k činu a zabušil na vitrážové dveře. Už aby to měl konečně za sebou. Ať je to cokoliv. Co horšího se mu taky může stát, než že někdo jen ukrátí jeho čekání na konec těch krásných pěti měsíců zbytku jeho života?

Ozvěny bušení utichly bez odezvy. Ten nepříjemný pocit někoho cizího za zády nezmizel. Naopak, zleva se k němu ještě přidaly přibližující se rázné kroky. A zprava další, tišší a měkčí.

Otočil se. Kroky zleva, od hlavní ulice, patřily muži. Jakmile došel blíž, Richard s úlevou zjistil, že ho dokonce zná. Jasně, ten čtyřicátník z čekárny u doktora.

„Zdravím vás, tak jdete také ke konkurenci zjistit, jaké další možnosti máme?“ usmál se na něj příchozí trochu nervózně.

Richard ani neměl sílu odpovědět, jen lehce kývl hlavou.

#1 Ortel kruté pravdy (Richard Bennett)

Ordinaci dominoval masívní stůl z tmavého dřeva, pokrytý odbornými publikacemi na mikrodách i ve svazcích tištěných na myceliálním papíře, a osobní monitor s drobnou krabičkou procesoru v rohu stolu. Ve velkém bílém křesle z jemné kůže seděl elegantní, asi šedesátiletý prošedivělý muž s bradkou, ustupujícími vlasy a brýlemi s tenkou stříbrnou obroučkou. Představil se jako dr. Sigmund Reisenberg, neurolog. Trochu i vzhledem připomínal svého dávného jmenovce z atomového věku, jednoho ze známých zakladatelů psychologie. Byl oblečen v kvalitním břidlicově šedém obleku s hedvábnou košilí, očividně gerdánské kvality.

„Dobrý den, pane…“ posunul si brýle na nose a pohlédl na štítek mikrody, kterou mu snaživě přisunula prsatá sestra, „pane Bennette. Richard, že?“

Vložil mikrodu do čtečky a chvíli listoval na monitoru, otočeném k sobě.

Dlouhými, kostnatými prsty se poškrábal na nose a ještě chvíli zíral na display. Extravagantní ručičkové hodiny jako z historických magazínů pomalu posouvaly vteřiny, které se zdály být věčností.

„Mám tu vaše testy,“ řekl po chvíli s profesionálně neutrálním výrazem v obličeji. „Abych tak řekl, nejsou právě příznivé, ale předpokládám, že na to vás upozornil již váš osobní lékař. Elektroaktivita vaší mozkové tkáně je dosti typická, tedy, vidím zde klasické změny při morbus morrison. Vaše EEG i 4D neuroimaging prokazují asi 80% shodu s typickými výsledky pacienta s morrisonovou chorobou. Váš osobní lékař vás jistě informoval o základních faktech. Podle výsledků jste momentálně ve druhé fázi nemoci, tedy občasné záblesky bolesti hlavy už přešly do déle trvajících záchvatů, možná jste si již všiml i jisté pravidelnosti. Ve vašem stádiu obvykle pacienti pociťují asi půlhodinové až hodinové záchvaty prudké bolesti přibližně jednou za tři dny. Pravděpodobně jste užíval nějaká volně dostupná analgetika a nejspíš už jejich účinnost nestačí, že?“

Pokýval hlavou. „Nezoufejte. Ještě máte před sebou krásných pět měsíců života,“ řekl povzbudivě.

„Tohle jsou základní informace o chorobě a možnostech léčby,“ podal mu tištěný leták. „Jak jste si už asi zjistil, dosud nejsou známy příčiny vzniku choroby. Víme jen to, že postihuje většinou mladé dospělé ve věku 20-40 let, muže i ženy. Proto také zatím není znám žádný lék, ačkoli výzkum ve Vacc Industries přináší slibné prvotní výsledky. Nicméně,“ odmlčel se, „v současné chvíli vám můžeme nabídnout pouze tlumení příznaků a tím zvýšení komfortu života s morrisonovou chorobou.“

Pohlédl na Richarda a pokračoval:

„Tedy zaprvé, analgetika. Napíšu vám silnější, ale počítejte s účinností pouze v řádu týdnů, a i tak půjde spíš o to, aby bolest byla alespoň trochu snesitelná, ne, že byste necítil nic. Záchvaty vás budou vyčerpávat, takže budete celkově unavenější. Nesmíte pít alkohol ani užívat jiné volně dostupné drogy. Ani ty ilegální, pochopitelně.“

Dovolil si krátký profesionální úsměv.

„Zadruhé, máme tady silnější preparáty na bázi opiátů. Aplikují se injekčně, působí okamžitě a po dobu 4-5 hodin. Utlumí úspěšně bolest i ve vyšších stádiích. Mají však velké riziko, brzy vzniká velmi silná závislost, proto je nedoporučuji podávat dříve než v terminálním stadiu choroby. Z pojištění se vám hradí pouze 12 dávek, případné další už byste musel platit ze svého. Jsou velmi, opravdu velmi drahé.

Nu a zatřetí je tu samozřejmě virtuál. Můžeme vám nabídnout komplexní službu v luxusním hospicu, kde se o vaše tělo bude starat zdravotnický personál, zatímco vaše duše může prožívat jiný, radostnější příběh. Ukázky jste mohl sledovat v čekárně a kompletní nabídku naleznete na síti po přihlášení do naší klientské sekce.“

Lékař se odmlčel. „Možná jste se setkal s nějakými takzvanými alternativními metodami. Některé možná jsou… přesto, hm, zkrátka, pokud se hodláte zapojit do výzkumného projektu Vacc Industries, neměl byste zkreslovat výsledky nějakými pochybnými způsoby léčby.“

Podal mu další papír. „Tady je vstupní anamnestický dotazník a souhlas se zapojením do výzkumného projektu V.I. Výzkum vás nijak nezatíží, budu tam posílat výsledky z vašich pravidelných kontrol a v případě, že V.I. objeví nějaký účinný preparát, budu vás neprodleně informovat. Budete tak mezi prvními, kteří budou moci účinnost ověřit v kontrolované studii. Stačí, když to donesete vyplněné příště.“

Lékař vyjmul s tichým kliknutím mikrodu z počítače a sestra ji odnesla do kartotéky. Na chlapcově zápěstí pípl netlog signalizující, že kód do lékárny opravňující k vyzvednutí předepsaných analgetik, je aktivován.

„Pokud nemáte nějaké dotazy, pane Bennette, uvidíme se za dva týdny ve stejnou dobu. Můžete mi ovšem kdykoli v pracovní době zavolat, bude-li třeba.“

#2 Gerdarheea (Pasker Ernilaam)

Od návštěvy u dr. Reisenberga uběhlo pár dní. Záchvaty bolesti již přicházely s železnou pravidelností, přesně jak předpověděl lékař, vždy kolem 17. hodiny, jednou za tři dny. Rozeznal jejich brzký nástup asi půl hodiny předem - rozostřené vidění, závratě, úzkost ze tmy a neznáma, které jej náhle obklopilo. Díky tomu se však Pasker mohl vždy včas připravit na bolest a uklidit se někam do soukromí. 

Safra, dneska to trvalo zas o minutu déle, než minule, jestli to tak půjde dál, za chvíli nebudu dělat už nic jiného, než si tu hryzat nehty a drásat ruce...

Znovu už asi postopadesáté vzal do ruky tajemnou vizitku z čekárny Dr.Reisenberga a došel k poznání, že TO rozhodnutí vlastně už dávno učinil, jen jeho realizaci z neznámého důvodu dosud odkládal.

No nic, jde se do boje, už nemá cenu to dál odkládat.

S těmi slovy na rtech se oblékl a vyrazil do Gerdarheea str. vstříc Moudrosti a Naději, tentokrát raději pěšky, aby se ještě před dalším obávaným pohovorem stihl nadýchat čerstvého vzduchu.

Gerdarheea str. samozřejmě znal, bydlel ve stejné části města. V této čtvrti, kterou zhusta obývají Gerdánci, převažovaly pro Pozemšťany možná provokativně honosné budovy s dekorativními geometrickými prvky na minimalistických liniích; byly sestaveny do několika ulic, které působily velmi vzdušně. Ne že by byly tak široké, na to na extrémně drahých umělých ostrovech, jakým byl i habitat K-p-Praga, nezbýval prostor. Ale světlé fasády, kombinované s lesklým kovem, odrážejícím sluneční paprsky, a šikovný urbanistický plán opticky ulice zvětšoval a rozšiřoval.
Gerdarheea byla nejdelší ulicí. Lemovala čtvrť na hranici s komerční částí města, od níž ji oddělovala zeď z kompozitového kamene. Komerční čtvrť za zdí byla o několik metrů vyvýšená nad zbytkem této části města, takže gerdánská i össenská čtvrť vyvolávaly poněkud dojem podhradí.

Prošel celou ulici až téměř na samý její konec, kde ústila v náplavku umělé řeky Wilth-Ahvy.

Cestou mnoho lidí nepotkal, kromě jediného taxíku, co mu před pár minutami přeletěl nízko nad hlavou. Tedy, pokud ovšem nepočítáme jednu osobu, kterou minul na rozhraní komerční, gerdánské a össenské části města. Zahlédl ji jen periferním viděním, protože brzy zabočila do jedné z uliček, ale jeho pozornost ji zaznamenala. Podle siluety to totiž zcela nepochybně byl Össean - přesto zabočil do gerdánské čtvrti, což bylo poměrně dost neobvyklé.

Ač K-p-Praga se svými početnými minoritami Gerdánců a Össeanů mohla být oprávněně nazývána multikulturní, všechny tři rasy se setkávaly prakticky jen v komerční části města, které byla zároveň administrativním a zábavním centrem habitatu. Ne že by se Össeané či Pozemšťané gerdánské čtvrti přímo vyhýbali, ale rozhodně tam nebyli zcela běžným jevem.

Össean měl typické řasnaté uši a sinale našedlou pleť. Vlál za ním dlouhý plášť neurčitě hnědé barvy, díky níž rychle splynul se zástavbou a zmizel mu z očí. Další myšlenky už mu Pasker nevěnoval, měl plnou hlavu těch vlastních.

Došel skoro na konec ulice. V bloku asi 20 m napravo od sebe rozeznal cedulku s hledaným číslem popisným. Nad vitrážovými dveřmi zářila plazmová obrazovka s nápisem, z nějž si přečetl pouze název:

MOUDROST A NADĚJE

V tu chvíli ho vyrušilo hlasité zabušení na dveře a teprve teď zaznamenal přítomnost dalšího člověka. Na první pohled šlo buď o Gerdánce nebo Pozemšťana, rozhodně o nikoho z Össe. Stál před dveřmi, k nimž mířil i Pasker, a působil trochu nervózním dojmem.

Když přišel Pasker blíž, zjistil, že toho člověka zná. Jasně, je to ten kluk z čekárny u doktora. Ten, co nic neříkal. Potkat ho v jiné souvislosti, možná by si jeho obličej ani nezařadil.

Opatrně došel na doslech a pronesl k bušícímu muži: „Zdravím vás, tak jdete také ke konkurenci zjistit, jaké další možnosti máme?“

Pasker se pokusil o trochu nervózní úsměv.

Fajn, tak aspoň nejsem jediný diverzant.

To už se ozvaly další přibližující se kroky, tentokrát zprava.

#1 Ortel kruté pravdy (Pasker Ernilaam)

No konečně, vydechl Pasker s úlevou, když ho hlas sestry vysvobodil od lkaní ostatních nad osudem a on se mohl odebrat do ordinace.

Samozřejmě nemohl než souhlasit s tím, co z úst ostatních zaznělo, ale necítil akutní potřebu to s nimi rozebírat. Právě naopak, těšil se, až odsud bude moci být co nejdál, nejlépe si zajít do klubu, odehrát pár partií a nad dobrou whisky zapomenout, proč tady vlastně dnes musel být.

Jako všichni, proč zrovna já, proč ne jen oni? Sebelítost s ním uměla zacloumat. Tím spíš se pak styděl své pocity někomu neznámému dávat v plen.

Ještě jednou se zahleděl do magických křivek ösenské mandaly, přehlédl ostatní spolutrpitele, shrábl ze stolku jednu z odložených vizitek a vkročil do ordinace.

Ordinaci dominoval masívní stůl z tmavého dřeva pokrytý odbornými publikacemi na mikrodách i ve svazcích tištěných na myceliálním papíře, a osobní monitor s drobnou krabičkou procesoru v rohu stolu. Ve velkém bílém křesle z jemné kůže seděl elegantní, asi šedesátiletý prošedivělý muž s bradkou, ustupujícími vlasy a brýlemi s tenkou stříbrnou obroučkou. Představil se jako dr. Sigmund Reisenberg, neurolog. Byl oblečen v kvalitním břidlicově šedém obleku s hedvábnou košilí, očividně gerdánské kvality. Pasker to kvitoval s tichou hrdostí na svůj původ.

„Dobrý den, pane…“ posunul si lékař brýle na nose a pohlédnul na štítek mikrody, kterou mu snaživě přisunula prsatá sestra, „pane Ernilaame.“

Vložil složku do čtečky a chvíli listoval na monitoru, otočeném k sobě.

Dlouhými, kostnatými prsty se poškrábal na nose a ještě chvíli zíral do monitoru. Extravagantní hodiny s ručičkami jako z historických magazínů pomalu posouvaly vteřiny, které se zdály být věčností.

„Mám tu vaše testy,“ řekl po chvíli doktor s profesionálně neutrálním výrazem v obličeji. „Abych tak řekl, nejsou právě příznivé, ale předpokládám, že na to vás upozornil již váš osobní lékař. Elektroaktivita vaší mozkové tkáně je…“

Naklonil se ještě víc, jeho výrazný nos málem ťuknul do monitoru. „… je poněkud netypická, tedy, vidím zde klasické změny při morbus morrison, jistě, ale některé neuronové dráhy, hm, zvláštní…“

Zvedl oči a zahleděl se na tebe. „Ach jistě, jste původem z Gerdy, že?“

„Zajímavé,“ poznamenal se zájmem, „žádného Gerdánce dosud ve výzkumu nemáme. Každopádně, vaše EEG i 4D neuroimaging prokazují asi 75% shodu s typickými výsledky pacienta s Morrisonovou chorobou. Váš osobní lékař vás jistě informoval o základních faktech. Podle výsledků jste momentálně ve druhé fázi nemoci, tedy občasné záblesky bolesti hlavy už přešly do déle trvajících záchvatů, možná jste si již všiml i jisté pravidelnosti. Ve vašem stádiu obvykle pacienti pociťují asi půlhodinové až hodinové záchvaty prudké bolesti přibližně jednou za tři dny. Pravděpodobně jste užíval nějaká volně dostupná analgetika a nejspíš už jejich účinnost nestačí, viďte.“

Pokýval hlavou. „Nezoufejte. Ještě máte před sebou krásných pět měsíců života,“ řekl povzbudivě.

„Tohle jsou základní informace o chorobě a možnostech léčby,“ podal mu tištěný leták. „Jak jste si už asi zjistil, dosud nejsou známy příčiny vzniku choroby. Víme jen to, že postihuje většinou mladé dospělé ve věku 20-40 let, muže i ženy. Proto také zatím není znám žádný lék, ačkoli výzkum ve Vacc Industries přináší slibné prvotní výsledky. Nicméně,“ odmlčel se, „v současné chvíli vám můžeme nabídnout pouze tlumení příznaků a tím zvýšení komfortu života s Morrisonovou chorobou, pane Paskere.“

Pohlédl na něj a pokračoval:

„Tedy zaprvé, analgetika. Napíšu vám silnější, ale počítejte s účinností pouze v řádu týdnů, a i tak půjde spíš o to, aby bolest byla alespoň trochu snesitelná, ne, že byste necítil nic. Záchvaty vás budou vyčerpávat, takže budete celkově unavenější. Nesmíte pít alkohol ani užívat jiné volně dostupné drogy. Ani ty ilegální, pochopitelně.“

Dovolil si krátký profesionální úsměv.

„Zadruhé, máme tady silnější preparáty na bázi opiátů. Aplikují se injekčně, působí okamžitě a po dobu 4-5 hodin. Utlumí úspěšně bolest i ve vyšších stádiích. Mají však velké riziko, brzy vzniká velmi silná závislost, proto je nedoporučuji podávat dříve než v terminálním stadiu choroby. Z pojištění se vám hradí pouze 12 dávek, případné další už byste musel platit ze svého. Jsou velmi, opravdu velmi drahé.

Nu a zatřetí je tu samozřejmě virtuál. Můžeme vám nabídnout komplexní službu v luxusním hospicu, kde se o vaše tělo bude starat zdravotnický personál, zatímco vaše duše může prožívat jiný, radostnější příběh. Ukázky jste mohl sledovat v čekárně a kompletní nabídku naleznete na síti po přihlášení do naší klientské sekce.“

Lékař se odmlčel. „Možná jste se setkal s nějakými takzvanými alternativními metodami. Některé možná jsou… přesto, hm, zkrátka, pokud se hodláte zapojit do výzkumného projektu Vacc Industries, neměl byste zkreslovat výsledky nějakými pochybnými způsoby léčby.“

Podal mu další papír. „Tady je vstupní anamnestický dotazník a souhlas se zapojením do výzkumného projektu V.I. Výzkum vás nijak nezatíží, budu tam posílat výsledky z vašich pravidelných kontrol a v případě, že V.I. objeví nějaký účinný preparát, budu vás neprodleně informovat. Budete tak mezi prvními, kteří budou moci účinnost ověřit v kontrolované studii. Stačí, když to donesete vyplněné příště.“

S tichým kliknutím vyjmul mikrodu z počítače a sestra ji odnesla do kartotéky. Na Paskerově zápěstí pípl netlog signalizující, že právě obdržel kód do lékárny, opravňující k vyzvednutí předepsaných analgetik.

„Pokud nemáte nějaké dotazy, pane Ernilaame, uvidíme se za dva týdny ve stejnou dobu. Můžete mi ovšem kdykoli v pracovní době zavolat, bude-li třeba.“

„Pět měsíců, hemm, a kdo říká, že krásných s těmi vašimi prognózami? Doktore, tohle přeci nejde, mám svou práci, svůj výzkum. Už teď mám problémy se soustředěním a tyhle dryjáky mi zaručí co?“

Pasker byl vyvedený z míry něčím, co sice tušil, či spíš už věděl, ale stejně to nechtěl slyšet takhle přímo a nahlas. Přecházel po ordinaci jako lev v kleci.

„Dá se aspoň na základě dosavadních pozorování odhadnout ta vaše pravidelnost? Dá se říct, kdy to na mě zase přijde? Abych nebyl zrovna někde na konferenci nebo na osobním jednání.“

„Zcela chápu vaše rozrušení, pane Ernilaame,“ odpověděl lékař klidně. „Jak jsem řekl, předepsaná analgetika vám pomohou ještě nějaký čas lépe snášet příznaky choroby. Zapisujte si záchvaty do kalendáře nebo nějakého deníku, dá se předpokládat, že zaznamenáte poměrně přesný interval mezi jednotlivými atakami. Ten interval se bude s postupující chorobou zkracovat, bohužel. Přibližně za měsíc to již nebude jednou za tři dny, ale za dva a bolest bude trvat déle. Denní doba zůstane podobná jako dosud, tedy v odpoledních až podvečerních hodinách. Naplánujte si podle toho své pracovní záležitosti a uvidíte, že i s chorobou můžete vést téměř plnohodnotný život.

Samozřejmě vám mohu napsat neschopenku do zaměstnání, pokud vám k něčemu bude.“

„No, ne, že byste mne kdovíjak potěšil, ale děkuji za upřímnost. Pokusím se tedy dle vašich rad zařídit. A... ehm... v čekárně byla nějaká žena a vedla zvláštní řeči ohledně alternativního postupu při léčbě Morrisonovy choroby, máte na ni nějaké reference?“ S těmi slovy podal vizitku lékaři.

Lékař vizitku ani nevzal do ruky, jen se na ni letmo podíval a ušklíbl se.

„No jistě,“ odfrkl. „Madam Leidreen. Vede nějaký obchůdek v gerdánské čtvrti. Prý se specializují také na výzkum Morrisonovy choroby, ha ha! Nu, jak jsem říkal. O těch alternativních metodách se toho navykládá… ale výzkum u nás byste neměl zkreslovat jejich výsledky.“

Pasker vyšel z ordinace do prázdné čekárny. Prošel mezi emitory, chrlícími představy virtuálních světů a vykročil na ulici.

#3 Plnění neuskutečnitelných snů (Kokoro Izumi)

Následujících šest dní strávila zalezlá v těch čtyřech stěnách, dvou pokojích, které byly jejím útočištěm. Jedinou živou společností jí bylo osazenstvo velkého akvária tvořícího stěnu mezi obývacím pokojem a ložnicí.

Když prvotní šok přešel, následovaly prázdné, sotva zapamatovatelné dny, v nichž ji přepadala úzkost, vztek, nenávist i melancholie, a její byt vypadal spíše jako skladiště prázdných obalů od nejrůznějších polotovarů a na dálku objednaných jídel. Odkladiště prázdných lahví a krabic od lepkavých limonád a džusů. Podlaha týden nevyluxovaná, nádobí namačkané v myčce a ještě tvořící slušnou pyramidu na lince. Všude ve vzduchu vysel splín.

Ten den se probudila časně, asi tomu bylo i proto, že poslední záchvat proběhl již předevčírem a k dalšímu se schylovalo s železnou pravidelností až další den. Bylo větrno, modrou oblohou se hnaly drobné, ale početné šedavé, fialové i stříbřité mraky, vítr vál ráno ještě studený. Přesně to vyjadřovalo její náladu a energii. Jako první skočila do sprchy a strávila v ní notnou dobu. Když vylezla, a zhrozila se stavu svého bytu, který si předtím příliš nepřipouštěla, napřed nevěděla, jestli se má rozbrečet, nebo na všechno rezignovat. Začala sbírat odpadky a zbytky jídla. Vše snášela do odpadkového koše, a když byl úplně plný, pustila se do úklidu kuchyně. Zaměstnalo ji to prakticky na celé dopoledne. A jakmile dokončila úklid, byla natolik zřízená a špinavá, že sprchu navštívila ještě jednou.

Těsně před obědem, který se rozhodla dát si někde venku, protože větrné, ale převážně slunečné počasí se jí zamlouvalo a první nápor beznaděje už odezněl, se chopila telefonu a zavolala do ordinace Dr.Reisenberga. Probojovala se hradbou vyzvánění, asistentčina nakukování do adresáře a hledání volného termínu a objednala se na příští týden.

Vzala si několik nejdůležitějších věcí a vydala se městem pěšky, třebaže to bylo poměrně daleko, k univerzitě. Chtěla se domluvit s profesorem, zda se má odhlásit ze zdravotních důvodů ze studia, nebo v něm pokračovat, třebaže bude ve studiu více a více omezená. A bohužel, jakožto bytost s velice omezeným časem existence je vlastně je její studium neperspektivní, protože závěrečnou práci a hodnocení, tedy jakousi formu akreditace, složí nějaké tři, nanejvýše čtyři týdny před proklamovaným koncem. A kdo ví, v jakém bude stavu. O vyhlídkách na budoucnost nemluvě. Na druhou stranu, třeba ji nějaká činnost a napínání mozku, byť trochu občas náročné, bolestivé a vyčerpávající, pomůže nemyslet na nepříjemné věci. Vydala se pozvolna městem směrem k univerzitě, cestou se ještě projít parkem a koupit si jídlo v nejbližším stánku.

Třeba v parku před univerzitou potká nějaké spolužáky, kterým se celý týden neozvala...

Procházela rezidenční čtvrtí, míjejíc uspěchané manažery, chichotající se děvčata a dokonce i jednu maminku s dítětem na vycházce. Přešla most Intergalaktického přátelství, překlenující umělou řeku, nazvanou příznačně Wilth-Ahwa, stejně jako řeka v kontinentálním městě, jež stálo vzorem pro tento habitat. Po levé ruce nemohla přehlédnout Reisenbergovu kliniku, ale mířila dál, přes komerční centrum města až k univerzitnímu komplexu TGM Uni.

Pozvolným krokem došla do prostoru areálu univerzity. V ruce ještě držela papírový ubrousek se známkami, že v sobě dříve nesl špenátovou taštičku, kterou si koupila u rychlého občerstvení. Nevešla okamžitě do budovy, ale nesla se trochu nepřítomně po parčíku, který sousedil s řekou a vytvářel trochu přeci jen přívětivější prostředí k odpočinku a posezení mezi jednotlivými hodinami.

„Ko!“ ozvalo se nečekaně za jejími zády.

Věděla přesně, kdo to je. Tom, spolužák z jejího kruhu - pracovali spolu ve druháku na ročníkovce, takže se docela sblížili. Jedině on jí říkal touhle minimalistickou zkráceninou jejího jména. Nikdy neřekla, že by z ní byla vyloženě nadšená, ale už k ní nějakým způsobem patřila. Otočila se. Z tónu jeho hlasu bylo poznat, jak rád ji vidí.

„Kde ses flákala celej tejden, všichni blázníme z toho šílenýho semináře a ty sis snad odjela na Maledivy,“ spustil bodře.

„Ale ani opálená nejsi, spíš…“ zarazil se, ale snažil se nedat to na sobě znát. „Není ti nic, že ne? Nebo jo? Ko?“ pohlédl jí do očí naléhavě, když hned nezareagovala.

„Ahoj. Cože, semináře. Jo aha. Ne. Nebyla jsem nikde, jen… Nechci to zrovna moc probírat.“

Pokrčila rameny a trochu se odtáhla.

„Vlastně jsem přišla spíš za děkanem. A učiteli. Potřebuju se domluvit, jak to se mnou teď bude.“

Posadila se na lavičku a lehce se zaklonila. Chvilku nevěnovala pozornost údivu ani otázkám, a pak ukázala hlavou směrem k lékařskému centru, jež bylo tušeno někde tam v dálce.

Pak se poněkud chladně a snad nuceně zasmála: „Když by šlo všechno podle prognózy, tak ještě stihnu dokončit ročník a pár týdnů mi zbude. Ale budu asi potřebovat víc, individuální plán ke studiu. Pokud bych s ním sekla, asi bych… asi bych se zbláznila dřív, než to všechno přijde, ale v mém stavu asi běžné studium nemůže úplně fungovat.“

Tom na ni vyjeveně zíral, neschopen jediného slova.

Zvedla se z lavičky a ukázala na univerzitu.

„No. Asi jdeme dovnitř, ne?“ pronesla a udělala první kroky k vstupní dvoraně.

Otočila se: „Tak jdeš?“

Tvářila se, jako by o nic nešlo, alespoň tedy její maska…

Tom se poslušně zvedl a vyrazil za ní, stále vyvedený z míry.

„Ko, ty jsi… jsi nějak nemocná? Co je ti? Je to vážný? Můžu ti nějak pomoct? Chci ti pomoct! Aspoň se školou, vždyť víš, že škola mi fakt jde. Já… napíšu za tebe nějakou seminárku, nebo se můžeme učit spolu na zkoušky, Ko. Ko, posloucháš mě vůbec? Já tě…“

Dohnal ji a chytil za ruku. Strhl ji k sobě a podíval se jí zpříma do očí.

„Ko, já… já tě miluju, víš, už hrozně dlouho, obdivuju tě, jak jsi chytrá a krásná a schopná, já… uf, prosím tě, řekni něco…“

Pohlédla na něj a prudce zavrtěla hlavou, až se jí vlasy stažené gumičkou roztančily kolem hlavy.

„Ne to ne! Tohle neříkej! Neříkej to! Nechci to slyšet!“

Chtěla si zacpat uši a s křikem utéct pryč, ale věděla, jak směšně a trapně by to asi vypadalo, jako z nějakého historického filmu. Trochu násilně se uklidnila a usedla zpátky na lavičku.

„Zjistili mi Morrisona. Už to je jisté. Mám asi pět měsíců, možná. Právě tak tolik abych dokončila ročník, a…“ Nadechla se. „A zařídila si své věci.“

Na okamžik zmlkla. „S tím učením asi pomoc nebudu potřebovat, mám většinu naučenou, postačí mi zápisky z tohodle týdne, abych je nemusela shánět. Ty bys mi mohl půjčit…“

Krátce na něj pohlédla. „Takže asi chápeš, no, nějaký vztah by nám stejně nevyšel.“

Sebrala všechnu sílu, aby se usmála. A zvedla.

„Musím si jít zařídit ten individuální rozvrh, jestli chceš, můžeš jít se mnou.“

Když se za nimi zavřely těžké dveře hlavní budovy univerzity, nadechla se zhluboka té známé vůně, kterou si zamilovala už v prváku.

Tom stihl mezitím své emoce dovedně skrýt a byl zase tím příjemným společníkem, na jakého byla odjakživa zvyklá. Společníkem snad trochu staromódním, s jeho zvykem otvírat jí dveře, chodit vždy po jejím levém boku a platit za ni ve školním fastfoodu, ale rozhodně tím byl výjimečný mezi všemi ostatními studenty.

Děkana potkali hned, v rozlehlé mramorové hale v přízemí. Sotva Kokoro spatřil, široce se usmál. Vždycky ji bral jako spolehlivou a velmi schopnou studentku, která si mohla svůj extravagantní zjev dovolit, protože byl vyvážený vynikajícími výsledky.

„Jdete mi zrovna do rány, slečno Izumi,“ řekl bodře, aniž by ji nechal říci víc než pozdrav. „Mám pro vás skvělou zprávu! Škola, konkrétně vaše katedra, získala grant v oblasti výzkumu mořských biotechnologií, přesněji tedy studie využití fytoplanktonu, tedy otázky, kterým jste se věnovala již v předchozích letech studia, jestli se nepletu - a já se jak známo nikdy nepletu, haha. Je to zatím jen na tři měsíce, ale je pravděpodobné, že bude navazovat s další grantovou výzvou a tedy možností pokračovat i v následujícím období. Výzkum je velmi solidně zaplacený,“ znovu se na ni usmál, „a jakožto téměř hotová vědkyně jste byla Radou navržena na pozici asistentky vedoucího výzkumu. S vámi v podstatě najisto počítáme a ještě budeme potřebovat tři spolehlivé a schopné lidi k vám do týmu. Jestli proti tomu nic nemáte, mohli bychom zajít na HR oddělení rovnou podepsat dokumentaci!“

#4 Smažení v jantarovém ohni (Samale Shiet)

Přímé oslovení ji dostatečně probralo z jejího nepříliš optimistického rozjímání. Zvedla oči a aniž se hnula z místa, pohlédla do očí kněze.

„Omlouvám se za vyrušení. Neodvažuji se jít dál, nejsem hodna.“

Co na tom, že to myslela maličko jinak, než by se mohlo na první pohled zdát; v jistém slova smyslu byla upřímná.

„Hledám pomoc. A nevím, kdo jiný by mi mohl pomoci, než následovníci velkého Akkütlixe.“

Dobrá, toto bylo trochu ironické, nicméně stále upřímné. Svým způsobem.

„Dnes jsem dostala dopis, psaný vaším jazykem. Jenže má schopnost učit se nedosahuje tak vysoko, abych si ho zvládla přeložit sama. A jak jistě víte, lidé obecně mají s vaším jazykem problém, takže nepředpokládám, že by si ze mě někdo tímhle listem dělal legraci. A já… pro svou neschopnost si ho přeložit se obávám, že mi něco důležitého unikne.“

Třeba pozvání stát se další obětí, prolétlo jí hlavou.

„Pokud je to nesmysl, velice se omlouvám… za hloupé vyru-“

Už nedořekla. V tu chvíli ji knězovy zorničky vpily do sebe jako mořský vír. Nebyla schopna pohybu a hlasivky jí vypověděly poslušnost. Vnímala jen přelévající se jantar v jeho očích, který se měnil na žhnoucí plameny, svíjející se a tápající v nejniternějších hlubinách jejího vědomí. Jeho modrošedé tváře, pokryté piercingem stovek rituálních kroužků, vrhaly rudozlaté odlesky. Než ztratila poslední zbytky svobodné vůle, uvědomila si, že by měla odtrhnout pohled, ale byl to jen kratičký zlomek času, než sebou škubla, zapotácela se a zády dopadla na jeden ze sloupů, kde zůstala jako přišpendlený motýl.

Vnímala rozžhavené jehly, které se jí skrz oční bulvy zarývaly do mozku; tisíce drobných skelných střepů si prořezávaly cesty do nitra její lebky, ponechávajíc vypálenou spoušť, zkrvavenou a žhnoucí nesnesitelnou bolestí v celém těle. Nemohla nic. Byla ochromená; čas i prostor přestal existovat, jen bolest a prázdnota, zatavená v tekutém skle, zůstala. Žhavý vír jantaru vysával z jejího těla poslední zbytky vzduchu, život, sílu, morek z jejích kostí. Byla náhle beztvaré nic, uboze visící v nebytí. Její tělo i duše byly lapeny v síti rozžhavených vláken a slzy, řinoucí se z očí, je neochladily, neuhasily, jen pálily ještě víc. Modravá tvář plula kdesi daleko za clonou oranžových plamenů, v nedohlednu, v daleké minulosti, v amorfní neexistenci, v představě nekonečna… v dáli hořely dva jantarové ostrovy žhavé lávy…

Jen odtrhnout pohled, jen pootočit hlavu, jen zavřít víčka… ale toho nebyla schopná. Kněz ji škvařil svým pohledem zaživa a ona mu byla zcela odevzdaná na milost…

Konečně.
Náhle vše opadlo.

Její tělo se nekontrolovatelně roztřáslo v křeči, kterou však oproti předcházejícímu stavu přijímala jako ráj na zemi. Zato v očích jí vybuchovaly salvy řezavé bolesti. Slzy jí tekly dál a proudem smáčely tvé tváře. Za zády vnímala tvrdý povrch sloupu. Žaludek se jí v břiše přeléval sem a tam a hrozil, že vyvrhne svůj obsah přímo zde, před oltářem hmyzího boha, jako prapodivnou oběť. Mozek se potácel ve stavu naprosté otupělosti.

Křeče po chvíli ustoupily, ale pod víčky jí stále kypělo roztavené sklo. Rozpalovalo jí čelo. Jen pomalu dostávala své vědomí pod kontrolu. Vždycky o tom jen četla, ale zažít to na vlastní kůži… Takhle zle jí snad nebylo nikdy, ani při té nejhorší kocovině. A že v dobách dospívání si experimentů prožila až až. Zůstala stát opřená o chladný sloup a snažila se přesvědčit jídlo v procesu trávení, aby zůstalo na svém místě. Když se jí to konečně podařilo, pootevřela oči. V první chvíli bylo i chrámové šero tak ostré, že se jí žaludek znovu obrátil. Ale i teď ho udržela na místě.

Konektivní syndrom? napadlo ji. O následcích trëighrü už něco zaslechla od Tima, toho botanika, co nedávno zběhl ze studia össeistiky v N-n-Yorku. Pokusila se otevřít oči. Bolest ještě byla ostrá jako žiletky, ale oči byly schopné rozeznat mlžné postavy kolem i kněze, tyčícího se přímo před jejími zraky. Díkybohu.

Zamžourala a pokusila se rozhlédnout. Vše vypadalo úplně stejně, jako před tou šílenou torturou; ta musela trvat snad půl hodiny! Kněz i jeho ovečky však stáli téměř bez pohnutí a několik párů velkých očí sledovalo dívku z mrtvolné šedi obličejů svorně otočených k ní. Sloní ušiska drželi nehnutě, jako by byli konsternováni tím, co se právě odehrává.

Copak tu všichni hráli štronzo, napadlo ji a málem se naprosto nemístně rozesmála. Asi reakce na stres. Kdyby se ovšem podívala na hodiny v netlogu, zjistila by, že ve skutečnosti celá ta smažící seance netrvala déle, než pár desítek vteřin, nejspíš něco kolem půlminuty.

Stále však žiju, pomyslela se s úlevou. A nezdá se, že by se mě kněz chystal vláčet k obětnímu oltáři. Aspoň ne hned.

Obřadná pokora s patřičnou dávkou patosu, jíž bezděky přesně vystihla össenský styl vyjadřování, očividně splnila svůj účel. Ještě znát pár správných žalmů z Knihy Akkütlixovy a snad by mě pozval i na čaj, napadlo ji neuctivě.

„Ukaž mi ten dopis, ženo.“

Aniž by čekal na Samalinu reakci, vztáhl ruku a sám vzal z její roztřesené ruky list myceliálního papíru. Pohlédl na něj a prudce třepl ušima.

„Rë Akkütlix!“ vykřikl dnes již podruhé, tentokrát ale mnohem rozčileněji.

Už to přijde? Odtáhne mě k té odporné soše, bez nějakého většího tlaku a násilí… neudělám ani krok, budu vnímat, chladnou čepel nože, jak protne mou kůži a bude pronikat stále hlouběji do masa... až najde srdce a pomalu ukončí můj život. Budu cítit jak moje krev koluje rýhami pod sochou a můj život pomalu utíká…

Pohlédl na ni a promluvil tichým hlasem, který však bublal emocemi: „Dobrá, nabídl jsem ti pomoc, a svou nabídku nestáhnu. Budeš mi však muset říci, kdo ti dal ten dopis, a za jakých okolností. Nuže pohleď,“ pokračoval bez zastavení. „Těchto pět symbolů znamená posvátnou Pětici. Znáš posvátnou Pětici, dcero?“ otázal se podezřívavě. Věřící kolem zašuměli rozrušením.

„Gömeršaül, terronsky zvaný Jantarové oči, prolomí hradby příčetnosti.

Laëgühr, Led pod kůží, zaostří mysl na vzdálený cíl.

Ökrë, Pád do temnot, sežehne plamenem všechno, co bylo;

a Yantrün, Vidění, otevře bránu do nového světa a nové reality.

Nakonec přímo k duši promluví Räwë, Hlasy a hvězdy – a spojí chaos pochybností do jediného a jedinečného celku, do Vesmírného kruhu Dokonalého Bytí.

Taková je naše posvátná Pětice,“ dokončil obřadně.

„Ale tyhle znaky níže,“ zamračil se zuřivě a jeho uši vzteky zbělaly, „ty nejsou pro tebe důležité. Neměla bys tam chodit, neboť to je místo prosté boha, místo, kde dochází k nejhoršímu rouhání a zneužívání posvátné Pětice k…“

Nedořekl a toporně mávl ušima.

„Ten list si zde samozřejmě ponecháme pro další zkoumání církevních vyšetřovatelů,“ pohlédl na ni.

„Žádnou podrobnost samozřejmě nenecháme neprobádanou,“ ujistil ji s tichou výhružkou.

„Nuže, teď mi pověz, dcero,“ řekl po krátké chvíli s toporným úsměvem, „kdo a jak ti předal tento list.“

Znovu se donutila otevřít oči a byla překvapená, že je jí o chlup lépe než před chvílí. Dokonce se s námahou odlepila od sloupu.

„Nevím, kdo mi ho dal. Byla jsem u lékaře… údajně mi zbývá pět měsíců života – morbus Morrison. Když jsem se vrátila domů… v bytě, pode dveřmi, ležel tenhle dopis. Nemám tušení, kdo, proč, kdy přesně…“

Byla upřímně ráda, že nemusí lhát. Další pokus o lustraci by už asi její tělo nezvládlo. Teď ji zajímalo ještě víc, od koho dopis je a co v něm stojí. Jenže pátrat po tom v tuhle chvíli by byla sebevražda. Snad až ji pustí - pustí ji? - třeba zjistí, co považují za to bezbožné místo…

Kněz nespokojeně trhnul ušima, ale nahlas neřekl nic. Možná ho trëighrü prve přesvědčilo, že opravdu neví vůbec nic. Jeho výraz se vrátil k profesionálně neutrálnímu tónu s odstínem lehké duchovní nadřazenosti.

„A teď, dcero, odejdi, neboť tato hodina patří setkání Boha s jeho věrnými. Leda bys chtěla zůstat a těšit se s námi z boží přítomnosti. Akkütlixova náruč je nekonečná, otevírajíc se bez rozdílu všem, kteří mají vůli stát ve stínu jeho zákonů,“ zadeklamoval, nejspíš z nějaké svaté knihy.

Protože necítila nutkání zůstat na össenský obřad, spěšně se rozloučila a vypotácela se z chrámu. Přinutit přepálený mozek ke koordinaci pohybů bylo stejně těžké, jako přimět pálící oči ke spolupráci s ním.



Na zápěstí jí pípnul netlog. Samale si přečetla stručnou připomínku, že je čas na další kontrolu na Reisenbergově klinice.