#3 Cesta do osidel hmyzího boha (Samale Shiet)

Aerotaxi přeneslo Samale přes umělou řeku Wilth-Ahwa do komerční čtvrti. Po chvíli začalo klesat na spodní hladinu provozu, směřujíc přímo k bráně, oddělující společný, vpravdě multikulturní prostor od dolní části města, kde se nacházely gerdánská a össenská čtvrť. Brána tvořila průsečík těchto tří prostorů, protože když se jí prošlo a sešlo se pár kamenných schodů, mohl se člověk rozhodnout, jestli se vydá vlevo do gerdánské nebo vpravo do össenské části města. Počkala, až si automat strhne platbu z její karty a vystoupila.

Dnes zvolila cestu vpravo. Stopla si nejbližší lokální taxík, malé vznášedlo s autopilotem a kabinkou taktak pro jednoho. Úzké, štíhlé stavby, kombinace šedého umělého kamene, olovnatého skla a nerezové oceli, mezi nimiž jsi prolétala, působily stroze, uzavřeně a nepřístupně - stejně jako jejich obyvatelé. 

Mnoho Pozemšťanů tuto část města nenavštěvuje. Přestože v K-p-Praga žije poměrně početná össenská komunita, vzájemné kontakty se omezují na obchodní a administrativní minimum. O Össeanech se tvrdí, že mají tolik náboženských pravidel, že člověk ani neví, a už leží na obětním oltáři aiö za porušení některého z nich. Je to samozřejmě trochu přehnané, Össeané sami se snaží obětem z řad jiných ras vyhýbat už kvůli nepříjemnostem, které by z toho vznikly s pozemskou policií a dalšími orgány, nicméně… ne zas tak moc. 

Cestou se dívala z okna a přemítala. Čím blíž chrámu byla, tím nejistěji se cítila. Přesto doufala, že odtud ještě odejde. Ale takhle otevřeně by si to snad nedovolili, nebo ano? Dle jejího mínění to byla akorát zfanatizovaná zvířata. 

Taxi zastavilo na hlavním náměstí össenské čtvrti.

Tak. Jsem na místě, pomyslela si.  Je přímo přede mnou, jen pár desítek metrů přes dlážděnou plochu.

Akkütlixův chrám si nemohla s ničím jiným splést. Jeho rozmáchlé a vzdušné linie, směřující k nebi a zanechávající naše pozemské plahočení ve svém stínu, s nepřehlédnutelnými vstupními vraty z oceli a leštěného titanu, nesou jasné poselství: tady jsi, červíčku, nikým; všichni stojíme ve stínu Akkütlixe.

Kolem Sam prošla nějaká osoba a zamířila do chrámu. Zadívala se jejím směrem a … oh, to je… Össean! Měl na sobě docela pozemské oblečení - kalhoty, širokou halenu. Jenže u manžet rukávů zahlédla jeho ruce. Byly šedé, šedomodré, jakoby sinalé. Odtrhla pohled a přes jeho záda její oči klouzlay výš. Jeho hlava byla holá a měla úplně stejnou barvu, šedě namodralou, díky čemuž vypadal velmi… nezdravě. Ale nejkurióznější byly jeho veliké, řasnaté uši. Všimla si, že je pokorně sklopil, když se přiblížil k vysokým dveřím chrámu. Než jí zmizel z očí, ohlédl se a na zlomek vteřiny jeho pohled ulpěl na Samale. Výrazné zrcadlové brýle, zakrývající značnou část obličeje, spočívaly na obrovském zobanovitém nose, ozdobeném jakýmsi zvláštním druhem piercingu. Naběhla jí husí kůže.

Chvíli se ještě váhavě rozhlížela, ale nikdo další se neobjevil. Udělala pár dalších kroků. Brána vypadala zblízka ještě větší a honosnější. Vzdušné architektonické prvky portálu jako by postrádající pozemskou logiku, působily snivým dojmem. Za vstupem se však rozlévalo příšeří a hrozivé tajemno. 

Bolestně na ni dolehlo vědomí, že Akkütlix je bůh tvrdý a nepromíjející. Lidský život pro něj nemá větší hodnotu, než pár litrů obětní krve. Tím méně pak život bezvěrcův. I přesto se zhluboka nadechla a s pokorně sklopenou hlavou vkročila dovnitř. Hned za vstupem se prostor rozšířil do kruhového sálu, podpíraného po obvodu pevnými rovnými sloupy. 

Ulice byla tichá, avšak zdejší nepřítomnost zvuku ji přímo praštila do uší. Vzduch svatyně, ztěžklý pachem vonného kouře, naplnil její plíce. Uprostřed prostoru stála obrovská socha össenského boha Akkütlixe. Byla odlitá z lesklého, ocelově šedého kovu, jen masivní kruhovitý podstavec byl z karmínově rudého kamene, možná mramoru či žuly. Byl zvrásněn žilnatinou úzkých zčernalých stružek, směřujících od okrajů podstavce do jeho středu, k Akkütlixovým nohám. Pomalu zvedala pohled a odhalovala jeho úzké, vysoké hmyzí tělo až k odporným kusadlům a leskle holé hlavě s nepřirozeně velkýma, členitýma očima, která se tyčila ještě dobré dva metry nad ní.

Mezitím si uvykla na šero chrámu a periferním zrakem spatřila nehybné postavy össeanů, stojící, či spíše klečící po obvodu chrámu mezi sloupovím, se zbožnými pohledy otočenými k hmyzímu bohu. Nikdo z nich nevypadal, že by jí otevřeně věnoval pozornost. A nikdo z nich tady neměl brýle.

V kruhové stěně bylo několik dveří, po stranách opatřených úzkými tabulemi z modročerné břidlice, na nichž zářily bílou křídou vykreslené podobně složité znaky, jaké se nacházely na jejím dopise. 

Po chvíli do haly vstoupil muž v modré tunice. Jeho řasnaté uši byly pokorně sklopené. V jedné ruce třímal podivný předmět, který vypadal jako mokrá školní houba na zdobené stříbrné rukojeti. Důstojně přešel až k oltáři s pohledem upřeným na boží sochu. Poté se sklonil a přitiskl čelo ke špičkám Akkütlixových nohou. Zvedl se a přejel zrakem po shromážděných věřících. Když jeho pohled dolétl až k Sam, zamrazilo ji při pohledu na jeho jantarově zbarvené očnice, které upíral v jejím směru. Na zlomek vteřiny ztuhnul a pak hlasitě vydechl. 

„Rë Akkütlix!“ uniklo mu tiše.

Ostatní össeané překvapeně zvedli hlavy a upřeli jantarové oči jejím směrem. Uši některých opsaly udivenou křivku.
Kněz nabyl zpět ztracené rovnováhy a upjatě ji pozdravil přeložením pravé paže přes hruď k levému rameni. 

„Čeho si žádáš, cizinko?“ oslovil ji terronsky s tvrdým össenským přízvukem.