Ordinaci dominoval masívní stůl z tmavého dřeva pokrytý
odbornými publikacemi na mikrodách i ve svazcích tištěných na myceliálním
papíře, a osobní monitor s drobnou krabičkou procesoru v rohu stolu. Ve velkém
bílém křesle z jemné kůže seděl elegantní, asi šedesátiletý prošedivělý muž s
bradkou, ustupujícími vlasy a brýlemi s tenkou stříbrnou obroučkou. Představil
se jako dr. Sigmund Reisenberg, neurolog. Trochu i vzhledem připomínal svého
dávného jmenovce z atomového věku, jednoho ze známých zakladatelů psychologie.
Oblečený v kvalitním břidlicově šedém obleku s hedvábnou košilí, očividně
gerdánské kvality.
„Dobrý den, paní…“ posunul si brýle na nose a pohlédl na
štítek mikrody, kterou mu snaživě přisunula prsatá sestra, „paní Shiet. Nebo
slečna?“ zeptal se se zájmem.
„Slečna,“ pronesla téměř polohlasně a pomalu dosedla do
křesla. Cítila neuvěřitelnou úzkost.
Dlouhými, kostnatými prsty se poškrábal na nose a ještě
chvíli zíral do monitoru. Extravagantní hodiny s ručičkami, jaké jsou k vidění
v historických magazínech, pomalu posouvaly vteřiny, které se jí zdály být
věčností.
Třeba to bude
cokoli jiného. Cokoli. Nemusí to přece hned být to nejhorší, ne, na to není
ještě čas.
Snažila se zklidnit své vnitřní já a pohlédla na doktora,
který právě vkládal mikrodu do čtečky. Jeho další slova ji ale srazila k zemi.
„Mám tu vaše testy,“
řekl po chvíli s profesionálně neutrálním výrazem v obličeji. „Abych tak řekl,
nejsou právě příznivé, ale předpokládám, že na to vás upozornil již váš osobní
lékař. Elektroaktivita vaší mozkové tkáně je…“
Naklonil se ještě víc, jeho výrazný nos málem ťuknul do
monitoru. „Je poněkud netypická, tedy, vidím zde samozřejmě klasické změny při
morbus morrison, jistě, ale některé neuronové dráhy, hm, zajímavé…“
Zvedl oči a zahleděl se na ni. Jeho výraz byl nadále
profesionální, ale kdesi v jeho očích jako by proběhl záchvěv soucitu.
„Každopádně, vaše EEG i 4D neuroimaging prokazují asi 85% shodu s typickými
výsledky pacienta s Morrisonovou chorobou. Váš osobní lékař vás jistě
informoval o základních faktech. Podle výsledků jste momentálně ve druhé fázi
nemoci, tedy občasné záblesky bolesti hlavy už přešly do déle trvajících
záchvatů, možná jste si již všimla i jisté pravidelnosti. Ve vašem stádiu
obvykle pacienti pociťují asi půlhodinové až hodinové záchvaty prudké bolesti
přibližně jednou za tři dny. Pravděpodobně jste užívala nějaká volně dostupná
analgetika a nejspíš už jejich účinnost nestačí, že?“
„Nezoufejte. Ještě
máte před sebou krásných pět měsíců života,“ doneslo se přes šum jeho slov k
uším dívky. Zvedla k němu nepřítomný pohled.
Ne… Nemůže to
přece být pravda, mám… mám tu poslání! Potřebuju žít, alespoň do doby než...
„Tohle jsou základní informace o chorobě a možnostech
léčby,“ podal jí tištěný leták. „Jak jste si už asi zjistila, dosud nejsou
známy příčiny vzniku choroby. Víme jen to, že postihuje většinou mladé dospělé
ve věku 20-40 let, muže i ženy. Proto také zatím není znám žádný lék, ačkoli
výzkum ve Vacc Industries přináší slibné prvotní výsledky. Nicméně,“ odmlčel
se, „v současné chvíli vám můžeme nabídnout pouze tlumení příznaků a tím
zvýšení komfortu života s Morrisonovou chorobou.“
Pohlédl na Samale a pokračoval:
„Tedy zaprvé, analgetika. Napíšu vám silnější, ale
počítejte s účinností pouze v řádu týdnů, a i tak půjde spíš o to, aby bolest
byla alespoň trochu snesitelná, ne, že byste necítila nic. Záchvaty vás budou
vyčerpávat, takže budete celkově unavenější. Nesmíte pít alkohol ani užívat
jiné volně dostupné drogy. Ani ty ilegální, pochopitelně.“
Dovolil si krátký profesionální úsměv.
„Zadruhé, máme tady silnější preparáty na bázi opiátů.
Aplikují se injekčně, působí okamžitě a po dobu 4-5 hodin. Utlumí úspěšně
bolest i ve vyšších stádiích. Mají však velké riziko, brzy vzniká velmi silná
závislost, proto je nedoporučuji podávat dříve než v terminálním stadiu
choroby. Z pojištění se vám hradí pouze 12 dávek, případné další už byste
musela platit ze svého. Jsou velmi, opravdu velmi drahé.
Nu a zatřetí je tu samozřejmě virtuál. Můžeme vám nabídnout
komplexní službu v luxusním hospicu, kde se o vaše tělo bude starat
zdravotnický personál, zatímco vaše duše může prožívat jiný, radostnější
příběh. Ukázky jste mohla sledovat v čekárně a kompletní nabídku naleznete na
síti po přihlášení do naší klientské sekce.“
Lékař se odmlčel. „Možná jste se setkala s nějakými
takzvanými alternativními metodami. Některé možná jsou… přesto, hm, zkrátka,
pokud se hodláte zapojit do výzkumného projektu Vacc Industries, neměla byste
zkreslovat výsledky nějakými pochybnými způsoby léčby.“
Podal dívce další papír. „Tady je vstupní anamnestický
dotazník a souhlas se zapojením do výzkumného projektu V.I. Výzkum vás nijak
nezatíží, budu tam posílat výsledky z vašich pravidelných kontrol a v případě,
že V.I. objeví nějaký účinný preparát, budu vás neprodleně informovat. Budete
tak mezi prvními, kteří budou moci účinnost ověřit v kontrolované studii.
Stačí, když to donesete vyplněné příště.“
Kolikrát tohle
asi říkal? Nezoufejte… zbývá vám krásných pět měsíců života. Pět! Pět měsíců
plných bolesti, vidiny blízké a bolestné smrti.
Sam s napůl nepřítomným výrazem naslouchala svým možnostem.
Jedna ubožejší než druhá. Kolik lidí vlastně bylo vyléčeno? Ví se to? Jakou
teda šanci má zrovna ona? Na moment schovala hlavu do dlaní a protřela si oči.
Čekárna na
smrt. Doslova. Lidský rod bude vymírat a Össeané se budou moci ujmout vlády, zotročit
nás. Historie se bude opakovat. Tahle choroba nás zdecimuje, jak kdysi hladomor
nebo samotný mor, ne… probůh NE!
S tichým kliknutím vyjmul mikrodu z počítače a sestra ji odnesla do kartotéky. Samale na zápěstí pípl netlog signalizující, že jsi obdržela kód do lékárny, opravňující k vyzvednutí předepsaných analgetik.
„Pokud nemáte nějaké dotazy, slečno, uvidíme se za dva týdny ve stejnou dobu. Můžete mi ovšem kdykoli v pracovní době zavolat, bude-li třeba.“
„Díky,“ pronesla a bezmyšlenkovitě si vzala papír se
souhlasem ke vstupu do výzkumu. Měla se snad stát pokusným králíkem?
„Půjdu vymyslet, jak si užít těch zbývajících celých pět měsíců,“
pronesla kousavě.
Podala mu ruku a s papírem s hlavičkou V.I. se vydala ven z
ordinace, rovnou do čekárny. S hlavou skloněnou a výrazem ve tváři, který
mluvil za vše.
Žádné komentáře:
Okomentovat