Záblesky bolesti a nadějí

Tabulka z leštěné oceli vedle dveří hlásá pevným, elegantním fontem: 

Klinika dr. Reisenberga, 

oddělení neurologických chorob

Čekárna je vymezena čtyřmi zářivě bělostnými stěnami; tři z nich zdobí holoreklamy na virtuál - tematické programy komplexní virtuální reality, které jsou standardně nabízeny přestárlým a osamělým osobám, nemocným, těm, kdo trpí medicínsky těžko zvladatelnými bolestivými stavy či pacientům v terminálním stadiu některé z nevyléčitelných chorob. 3D emitory reklam nabízí také prohlídku několika lůžkových zařízení, které lidem napojeným na virtuál umožňují dožít s veškerou péčí paliativní medicíny. Čas od času přeruší tíživé ticho syknutí rozprašovače aerosolu s nevtíravou vůní lučních květů a s obsahem desinfekčních látek.

Čtvrtá stěna se vstupními dveřmi ordinace je prázdná, až na jediné umělecké dílo, kterému se tím dostává zasloužené pozornosti. Velká össenská mandala. Je to módní a neskutečně nákladný interiérový prvek, který zdobí zejména snobské příbytky a kanceláře těch, kdo chtějí dát na odiv svou majetnost. Na Zemi převažují napodobeniny z umělých materiálů, ale tato se zdá být skutečně myceliální. Konec konců, od doby, kdy se začala objevovat Morrisonova choroba, bankovní konta těch několika lékařů, kteří se na ni specializovali a souhlasili s účastí ve výzkumech farmaceutických společností, velmi rychle zbytněla. Tahle mandala bude téměř s jistotou pravá - pěstovaná po 30 let v podzemí össenského chrámu, v kádi s myceliálním roztokem, s dennodenní péčí össenského mnicha a zaléváním pravidelnou dávkou krve (ať už mnichovy či larhdökavöarské).

V čekárně posedává pět pacientů. Nenápadná brunetka kolem třiceti let; usměvavý svalovec s nápadnou jizvou v nakrátko ostříhaných vlasech; vytáhlý mladík, který se jen nedávno zbavil pubescentních uhrů; blondýnka sotva zletilá, zato extravagantní v účesu i oděvu; elegantní muž v kvalitním černém obleku kontrastujícím se světlými, skoro platinovými vlasy. Nikdo z nich rozhodně nevypadá jako zoufalec.

Představuješ si, jestli by si někdo z přítomných nechal implantovat virtuál. Těžko říct, lidé v zoufalství dělají různá rozhodnutí. A nikdo se tu netváří zrovna optimisticky.

„Taky s Morrisonem?“ promluví do ticha starší žena, sedící v rohu místnosti. Doteď sis jí vůbec nevšiml. Těžko odhadnout její věk. Má velmi světlou pleť, jemnou, vypadá jako z japonského porcelánu. Její tvář je lemovaná uhlově černým mikádem. Dojem zvláštní záře, která jako by z ní vystupovala, byl náhle umocněn, když zvedla dosud skloněnou hlavu a zkoumavým pohledem přejela všechny přítomné. Její oči mají neuvěřitelný, fialkově modrý odstín. Ta záře vystupuje z nich.

„Je to svině,“ dodá nečekaně zhrublým hlasem, který se vůbec nehodí k jejímu nadzemskému vzhledu. „Bolesti, vyčerpání… pořád silnější a stále častější. A nakonec - smrt.“

Smrt. Slovo, které děsí svou syrovou definitivností. Slovo, které se tě přeci nikdy netýkalo. Týkalo se vždycky těch druhých, těch, o nichž se zmiňoval medianet v souvislosti s přírodními či technickými katastrofami. Se selháním klimatizačního systému v Lodi například, zrovna minulý týden. Ale ne tebe! Dnes už však tušíš, že se bytostně týká i tvé maličkosti, tvé dočasné, omezené existence.

Do mysli ti přes veškerou snahu znovu vtrhnou vzpomínky na den, kdy ses poprvé dozvěděl o možné diagnóze. Tvůj lékař si vyslechl příznaky, které jsi mu popsal. Změny vnímání, rozostřené vidění, po kterém následuje ostrý záchvat bolesti. Začíná to trochu jako migréna, jen občasný záblesk, který vzápětí odezní, proto jsi tomu nevěnoval přehnanou pozornost. K lékaři ses vypravil až ve chvíli, kdy se po několika měsících bolestivé výstřely změnily v úporné záchvaty dvakrát týdně a běžně dostupná analgetika přestala pomáhat.

Morbus Morrison, susp.

Tvůj osobní lékař o tom nechtěl moc mluvit. „Je to dosud málo známé onemocnění,“ řekl ti, pečlivě se vyhýbajíc pohledem. „Není mnoho lidí, u kterých bylo pozorováno, a hlavně bylo poprvé popsáno teprve před několika lety. Avšak probíhají intenzivní výzkumy a od objevu léku nás jistě nedělí nijak dlouhá doba,“ zakončil optimisticky.

A pak tě odkázal na tuhle elegantní, snobskou kliniku. Spolupracuje s Vacc Industries Comp., jedním z největších hráčů na farmaceutickém trhu. „Jestli někdo objeví na Morrisona lék, budou to jistě oni,“ ujistil tě tvůj lékař. A teď tady sedíš. Pozvaný na tuto hodinu, stejně jako ostatní, jak jsi zjistil od uhlazené recepční.

„Smrt…“ zopakuje žena, tentokrát však s měkkým, rozechvělým výrazem, který mnohem lépe zapadá do její vizáže. „Co když není nevyhnutelná? Možná… možná existují způsoby, existují cesty. Možná,“ její hlas se ztlumil do měkkého šepotu a konečně zvedla zrak a přejela zářivýma očima každého v čekárně. „Možná existuje lék.“

Z kabelky vytahuje stříbrné pouzdro na vizitky. Pár jich vyklepne do dlaně a než se zvedne k odchodu, položí je na místo vedle sebe.