Snažil se tvářit stále optimisticky, ale bystrému oku by jistě neuniklo, jak pevně a křečovitě svíral navzájem své dlaně v klíně, až se mu kluby bělaly.
Hlavou mu vířily stovky různých myšlenek, popírání jeho stavu, osočování hloupé medicíny, která jistě špatně vyhodnotila jeho výsledky, naděje na lék, pomyšlení na jeho práci, lidi kolem, smutek, nadávání všem možným bohům, představa brzkých posledních okamžiků… a mnohé další.
Znovu si povzdechne, v krátké chvíli již podruhé, pak jen pozdvihne vztyčený ukazováček na znamení žádosti o chvilku strpení, a začne něco psát na svém netlogu. Poté se natáhne a ukáže jeho obsah doktoru Reisenbergovi.
'Děkuji. Hradí pojišťovna také virtuál?'
Dr. Reisenberg si přečetl otázku a kývl. „Virtuál ano. Tedy, pokud chcete některý ze standardních příběhů. Pokud byste si přál individuální příběh na míru, ty jsou placené - kvůli nákladům na grafický návrh, scénář, dabing, převedení do virtuální reality a tak dále. A zaplatit si ovšem musíte také pobyt v hospicu. Ale vzhledem k tomu, že vám připojením k virtuálu vlastně skončí veškeré jiné náklady - na stravu, na nájemném ve vašem bývalém bytě, na zábavy a ošacení - není ta částka tak horentní, jak může na první pohled působit. A ovšem, ještě je tu veřejný hospic, hrazený z vašeho pojištění,“ řekl s neskrývaným despektem. „Také zde budete mít lůžko a nitrožilní výživu, ale v pokoji budete s dalšími 3-4 klienty a o tamních hygienických standardech se vyprávějí legendy.“
Mladý muž přikývl. Alespoň nějakou možnost tedy měl v tom nejhorším případě... ale co ho to vůbec napadlo, snít někde ve sladkém virtuálním životě, zatímco skutečnost, do níž tolik investoval, půjde jen tak dál? Být připojen, zatímco jeho tělo bude hnít? Brrr, hrozná představa. Ale zase... svět půjde dál i tak, vždyť už to měl vlastně spočítané. Hloupost! Ta blbá nemoc ať se jde bodnout, nikdo se o ni neprosil a on se před ní rozhodně nepokloní.
Poděkoval doktorovi za jeho čas, podal si s ním ruku a potom se zvedl na odchod, na první pohled sebevědomý a nezlomný jako vždy.
V čekárně už to mezitím prořídlo a jeho pozornost tak připoutala hromádka vizitek, kterou tam zanechala ta podivínská žena. Zadíval se na ně a zakroutil hlavou. Ani náhodou. Ještě, aby cpal peníze do rukou nějakých podvodníků, šarlatánů nebo nedejbože sekty, prostě lidí, co se jen živí na utrpení druhých. Bylo mu jasné, že jen co přijde domů, tak se pustí do vyplnění těch papírů, které pošle pokud možno doktoru ještě před jejich další schůzkou, aby mohl začít s cestou k léčbě co nejdříve. Není času nazbyt.
Ale mezitím se svého života jen tak nevzdá.
A s těmi myšlenkami vyrazil z kliniky do víru města.
Žádné komentáře:
Okomentovat