#3 Cesta do osidel hmyzího boha (Samale Shiet)

Aerotaxi přeneslo Samale přes umělou řeku Wilth-Ahwa do komerční čtvrti. Po chvíli začalo klesat na spodní hladinu provozu, směřujíc přímo k bráně, oddělující společný, vpravdě multikulturní prostor od dolní části města, kde se nacházely gerdánská a össenská čtvrť. Brána tvořila průsečík těchto tří prostorů, protože když se jí prošlo a sešlo se pár kamenných schodů, mohl se člověk rozhodnout, jestli se vydá vlevo do gerdánské nebo vpravo do össenské části města. Počkala, až si automat strhne platbu z její karty a vystoupila.

Dnes zvolila cestu vpravo. Stopla si nejbližší lokální taxík, malé vznášedlo s autopilotem a kabinkou taktak pro jednoho. Úzké, štíhlé stavby, kombinace šedého umělého kamene, olovnatého skla a nerezové oceli, mezi nimiž jsi prolétala, působily stroze, uzavřeně a nepřístupně - stejně jako jejich obyvatelé. 

Mnoho Pozemšťanů tuto část města nenavštěvuje. Přestože v K-p-Praga žije poměrně početná össenská komunita, vzájemné kontakty se omezují na obchodní a administrativní minimum. O Össeanech se tvrdí, že mají tolik náboženských pravidel, že člověk ani neví, a už leží na obětním oltáři aiö za porušení některého z nich. Je to samozřejmě trochu přehnané, Össeané sami se snaží obětem z řad jiných ras vyhýbat už kvůli nepříjemnostem, které by z toho vznikly s pozemskou policií a dalšími orgány, nicméně… ne zas tak moc. 

Cestou se dívala z okna a přemítala. Čím blíž chrámu byla, tím nejistěji se cítila. Přesto doufala, že odtud ještě odejde. Ale takhle otevřeně by si to snad nedovolili, nebo ano? Dle jejího mínění to byla akorát zfanatizovaná zvířata. 

Taxi zastavilo na hlavním náměstí össenské čtvrti.

Tak. Jsem na místě, pomyslela si.  Je přímo přede mnou, jen pár desítek metrů přes dlážděnou plochu.

Akkütlixův chrám si nemohla s ničím jiným splést. Jeho rozmáchlé a vzdušné linie, směřující k nebi a zanechávající naše pozemské plahočení ve svém stínu, s nepřehlédnutelnými vstupními vraty z oceli a leštěného titanu, nesou jasné poselství: tady jsi, červíčku, nikým; všichni stojíme ve stínu Akkütlixe.

Kolem Sam prošla nějaká osoba a zamířila do chrámu. Zadívala se jejím směrem a … oh, to je… Össean! Měl na sobě docela pozemské oblečení - kalhoty, širokou halenu. Jenže u manžet rukávů zahlédla jeho ruce. Byly šedé, šedomodré, jakoby sinalé. Odtrhla pohled a přes jeho záda její oči klouzlay výš. Jeho hlava byla holá a měla úplně stejnou barvu, šedě namodralou, díky čemuž vypadal velmi… nezdravě. Ale nejkurióznější byly jeho veliké, řasnaté uši. Všimla si, že je pokorně sklopil, když se přiblížil k vysokým dveřím chrámu. Než jí zmizel z očí, ohlédl se a na zlomek vteřiny jeho pohled ulpěl na Samale. Výrazné zrcadlové brýle, zakrývající značnou část obličeje, spočívaly na obrovském zobanovitém nose, ozdobeném jakýmsi zvláštním druhem piercingu. Naběhla jí husí kůže.

Chvíli se ještě váhavě rozhlížela, ale nikdo další se neobjevil. Udělala pár dalších kroků. Brána vypadala zblízka ještě větší a honosnější. Vzdušné architektonické prvky portálu jako by postrádající pozemskou logiku, působily snivým dojmem. Za vstupem se však rozlévalo příšeří a hrozivé tajemno. 

Bolestně na ni dolehlo vědomí, že Akkütlix je bůh tvrdý a nepromíjející. Lidský život pro něj nemá větší hodnotu, než pár litrů obětní krve. Tím méně pak život bezvěrcův. I přesto se zhluboka nadechla a s pokorně sklopenou hlavou vkročila dovnitř. Hned za vstupem se prostor rozšířil do kruhového sálu, podpíraného po obvodu pevnými rovnými sloupy. 

Ulice byla tichá, avšak zdejší nepřítomnost zvuku ji přímo praštila do uší. Vzduch svatyně, ztěžklý pachem vonného kouře, naplnil její plíce. Uprostřed prostoru stála obrovská socha össenského boha Akkütlixe. Byla odlitá z lesklého, ocelově šedého kovu, jen masivní kruhovitý podstavec byl z karmínově rudého kamene, možná mramoru či žuly. Byl zvrásněn žilnatinou úzkých zčernalých stružek, směřujících od okrajů podstavce do jeho středu, k Akkütlixovým nohám. Pomalu zvedala pohled a odhalovala jeho úzké, vysoké hmyzí tělo až k odporným kusadlům a leskle holé hlavě s nepřirozeně velkýma, členitýma očima, která se tyčila ještě dobré dva metry nad ní.

Mezitím si uvykla na šero chrámu a periferním zrakem spatřila nehybné postavy össeanů, stojící, či spíše klečící po obvodu chrámu mezi sloupovím, se zbožnými pohledy otočenými k hmyzímu bohu. Nikdo z nich nevypadal, že by jí otevřeně věnoval pozornost. A nikdo z nich tady neměl brýle.

V kruhové stěně bylo několik dveří, po stranách opatřených úzkými tabulemi z modročerné břidlice, na nichž zářily bílou křídou vykreslené podobně složité znaky, jaké se nacházely na jejím dopise. 

Po chvíli do haly vstoupil muž v modré tunice. Jeho řasnaté uši byly pokorně sklopené. V jedné ruce třímal podivný předmět, který vypadal jako mokrá školní houba na zdobené stříbrné rukojeti. Důstojně přešel až k oltáři s pohledem upřeným na boží sochu. Poté se sklonil a přitiskl čelo ke špičkám Akkütlixových nohou. Zvedl se a přejel zrakem po shromážděných věřících. Když jeho pohled dolétl až k Sam, zamrazilo ji při pohledu na jeho jantarově zbarvené očnice, které upíral v jejím směru. Na zlomek vteřiny ztuhnul a pak hlasitě vydechl. 

„Rë Akkütlix!“ uniklo mu tiše.

Ostatní össeané překvapeně zvedli hlavy a upřeli jantarové oči jejím směrem. Uši některých opsaly udivenou křivku.
Kněz nabyl zpět ztracené rovnováhy a upjatě ji pozdravil přeložením pravé paže přes hruď k levému rameni. 

„Čeho si žádáš, cizinko?“ oslovil ji terronsky s tvrdým össenským přízvukem.

#2 Luštění rozsypaného čaje (Samale Shiet)

Dorazila domů unavená z práce. Pospíchala. Záchvaty bolesti již přicházely s železnou pravidelností, přesně jak předpověděl lékař, vždy kolem 17. hodiny, jednou za tři dny. Rozeznala už jejich brzký nástup asi půl hodiny předem - rozostřené vidění, závratě, hnusný pocit, že je někde v neznámu, a ještě hnusnější úzkost ze tmy, která ji obklopila. Bylo půl páté, věděla, že nemá moc času na to, dostat se rychle do své ložnice.

Vyběhla z výtahu. Známé dveře, elektronický klíč. Zautomatizované činnosti… Dveře se otevřely s tichým zahučením. Moment. Něco tu nehraje. Sklopila pohled. Dopis!

Dopis? Šokovaně hleděla na obdélník papíru, který ležel na zemi v její vlastní předsíni. Dnes, v době netlogů? Ani si nevzpomínala, kdy naposledy dostala psaní. Možná tak psaníčka od zamilovaných ctitelů. A ctitelek. Kdysi dávno v pubertě.

Opatrně zvedla dopis ze země a chvilku ho převracela v rukou.

Pevný, lesklý, vypadá jako myceliální papír, usoudila Samale. Co to k čertu je?
Když se odvážila ho otevřít, orosilo se jí čelo potem.
Össenština?

Ten den už víc nezjistila. Přišla krutá bolest, vystřelující do celého těla. Ležela bezmocně na posteli a hryzala přikrývku.

List byl popsaný neuvěřitelně složitými znaky. Její znalost össeinu by však nestačila ani na pomocné znaky, natož na to, aby dokázala přečíst obsah toho dokumentu.

Znaků na papíře nebylo mnoho. Ty největší byly srovnány do kruhu, nebo možná tvořily rohy pomyslného pětiúhelníku. 

Pod nimi bylo ještě několik znaků drobnějších, ale o nic jednodušších.

Samale nebyla v této oblasti tak úplně nevědomá. O Össeanech a jejich kultuře věděla pár věcí, ale ještě víc měla v úmyslu vyzkoumat. Nelíbilo se jí, jak se infiltrovali na planetu. Nelíbily se jí jejich schopnosti, které lidstvo postrádalo. A už vůbec se jí nelíbilo, že se pokoušeli lidi soudit měřítkem svého náboženství. Bůh Akkütlix byl krutý a nelítostný. A očekával dodržování svých zákonů a stovek pravidel i od bezvěrců.

Věděla, že össein má pověst nejtěžšího jazyka ve známém vesmíru. Dlužno říci, že zcela oprávněně, a proto se prakticky na žádných jazykových školách nevyučuje. Jediným dostupným zdrojem, který se Samale kdy podařilo vypátrat, byla katedra össeistiky v N-n-Yorku, jednom z největších terronských oceánských habitatů. Vystudovat tento obor bylo však stejně těžké jako projít tříkolovým přijímacím řízením. Ocelovou rukou katedře vládl profesor Giles Hildebrandt, pověstný svým nekompromisním, dalo by se bez nadsázky říct tyranským přístupem k sebemenšímu projevu nedokonalosti. Přesto se jí díky zájmu a zaujetí össenskou civilizací nedávno podařilo získat učebnici össeinu od jednoho bývalého studenta össeistiky, se kterým se setkala ve své laboratoři v nemocnici. (Jak zjistila z krátkého rozhovoru, přišel si tam pro výsledky testu od neurologa po nervovém zhroucení ve zkouškovém období; studia poté zanechal a raději zůstal u rodičů v K-p-Praga. Po rekonvalescenci se hodlal zabývat botanikou nezemských rostlin).

Dnes tedy knihu otevřela a konečně jí věnovala víc než jen zběžný pohled.

Začalo to dobře, v předmluvě pochopila výslovnost össenských slov převedených do latinky:

ö (na začátku a uprostřed) = uzavřené é
ö (na konci slova) = ó
ü = velmi tvrdě vyslovené ý
ä = á
ë – é

Profesor Hildebrandt dále uváděl, že kromě běžného össeinu, kterému se věnuje tato učebnice, existují ještě tři typy archaické chrámové řeči, používané v různých obdobích liturgického roku nebo při určitých příležitostech. To přijala jako perličku, kterou se nehodlala dále zabývat, a spokojeně přeskočila zbytek předmluvy.

Ovšem ukázky písemné podoby össeinu v úvodní kapitole ji patřičně zchladily. Málem jí zavařily mozek; naprosto nebylo jasné, která tečka a tenká či silnější linie kam patří, vypadalo to stokrát hůř, než staročínské znakové písmo, a i to se Sam zdálo logické asi jako rozsypaný čaj. Horko těžko by se jí ty znaky podařilo napodobit, natožpak najít v nich nějaké souvislosti.

Prvních 23 lekcí se zaobíralo pomocnými určovacími podznaky. Na straně 415 začínala kapitola 24, první, která vypadá smysluplně a vlila jí zase nakrátko do žil trochu naděje. Začala obrázkem dvou postaviček: Pozemšťanky a Össeana:

Pod každou z nich byl znak v össeinu, přepis výslovnosti do latinky (snad každé druhé písmeno mělo nad sebou přehlásku) a terronský překlad: 

Tato dívka je studentka. Jmenuje se Anna. Tento chlapec je tekutý kov ve tmě. Jeho jméno není.

Kromě toho, že jí nedával smysl ani text v jejím vlastní mateřštině, nepodařilo se jí podle očekávání ani propojit slova s některým ze znaků nebo jejich částí.

Usoudila logicky, že by mohl pomoci nějaký překladač na Síti. Ovšem ke svému značnému překvapení Samale brzo zjistila, že při zadání do vyhledavače nevypadlo nic použitelného. Online překladače obsahovaly nejroztodivnější jazyky; v jednom našla dokonce řeč Eridaňanů, kteří podnikli neúspěšný nájezd na Zemi před nějakými pěti sty lety, ale össein jako by neexistoval. Když zkoušela zadat „össenský slovník“, vypadla jen jedna značně neúplná stránka, která navíc neobsahovala překladač, ale jen pár pojmů přepsaných do latinky

Zkusila namátkou zadat další pojmy, jako "össenština", "össein", „trëighrü“, „Akkütlix“ a v zoufalství aspoň „Össe“, ale jediný univerzální odkaz vedl na encyklopedické heslo, oznamující:

Össe. 

Typ objektu: Planeta hvězdy Vega. 

Össenská společnost je vyspělou civilizací s mnohatisíciletou kulturou. Veškerou moc drží v rukou Církev, neboť vůle Akkütlixova rozhoduje o veškerých záležitostech duchovních i světských. Všichni stojíme v Akkütlixově stínu.

Jinak Medianet o všem, týkajícím se Össe, zarytě mlčel.

Vyčerpaně se opřela do židle a složila obličej do dlaní. Strávila nad tím hrozných hodin. Hodin, které ji stály pálení očí, zablokovanou krční páteř a bolehlavy, kdy informace, které se snažila pochopit a vstřebat, zběsile tepaly o její spánky a zarputile chtěly ven. Vzdala to. Zaklonila hlavu a protírala si dlaněmi oči.

Přemýšlej… přemýšlej...!

Dodávala si odvahy a přesvědčovala sama sebe, že toto má řešení. Pak dostala šílený, až sebevražedný nápad.

Kolik lidí ovládá tenhle šílený jazyk? Moc určitě ne… je reálné, aby mi něco takového poslal člověk? Spíš ne… Stejně umírám, nemám co ztratit...

Ještě trochu si odpočinula, sebrala dopis a vypadla ze svého bytu.

#1 Ortel kruté pravdy (Samale Shiet)

Ordinaci dominoval masívní stůl z tmavého dřeva pokrytý odbornými publikacemi na mikrodách i ve svazcích tištěných na myceliálním papíře, a osobní monitor s drobnou krabičkou procesoru v rohu stolu. Ve velkém bílém křesle z jemné kůže seděl elegantní, asi šedesátiletý prošedivělý muž s bradkou, ustupujícími vlasy a brýlemi s tenkou stříbrnou obroučkou. Představil se jako dr. Sigmund Reisenberg, neurolog. Trochu i vzhledem připomínal svého dávného jmenovce z atomového věku, jednoho ze známých zakladatelů psychologie. Oblečený v kvalitním břidlicově šedém obleku s hedvábnou košilí, očividně gerdánské kvality.

„Dobrý den, paní…“ posunul si brýle na nose a pohlédl na štítek mikrody, kterou mu snaživě přisunula prsatá sestra, „paní Shiet. Nebo slečna?“ zeptal se se zájmem.

„Slečna,“ pronesla téměř polohlasně a pomalu dosedla do křesla. Cítila neuvěřitelnou úzkost.

Dlouhými, kostnatými prsty se poškrábal na nose a ještě chvíli zíral do monitoru. Extravagantní hodiny s ručičkami, jaké jsou k vidění v historických magazínech, pomalu posouvaly vteřiny, které se jí zdály být věčností.

Třeba to bude cokoli jiného. Cokoli. Nemusí to přece hned být to nejhorší, ne, na to není ještě čas.

Snažila se zklidnit své vnitřní já a pohlédla na doktora, který právě vkládal mikrodu do čtečky. Jeho další slova ji ale srazila k zemi.

 „Mám tu vaše testy,“ řekl po chvíli s profesionálně neutrálním výrazem v obličeji. „Abych tak řekl, nejsou právě příznivé, ale předpokládám, že na to vás upozornil již váš osobní lékař. Elektroaktivita vaší mozkové tkáně je…“

Naklonil se ještě víc, jeho výrazný nos málem ťuknul do monitoru. „Je poněkud netypická, tedy, vidím zde samozřejmě klasické změny při morbus morrison, jistě, ale některé neuronové dráhy, hm, zajímavé…“

Zvedl oči a zahleděl se na ni. Jeho výraz byl nadále profesionální, ale kdesi v jeho očích jako by proběhl záchvěv soucitu. „Každopádně, vaše EEG i 4D neuroimaging prokazují asi 85% shodu s typickými výsledky pacienta s Morrisonovou chorobou. Váš osobní lékař vás jistě informoval o základních faktech. Podle výsledků jste momentálně ve druhé fázi nemoci, tedy občasné záblesky bolesti hlavy už přešly do déle trvajících záchvatů, možná jste si již všimla i jisté pravidelnosti. Ve vašem stádiu obvykle pacienti pociťují asi půlhodinové až hodinové záchvaty prudké bolesti přibližně jednou za tři dny. Pravděpodobně jste užívala nějaká volně dostupná analgetika a nejspíš už jejich účinnost nestačí, že?“

 „Nezoufejte. Ještě máte před sebou krásných pět měsíců života,“ doneslo se přes šum jeho slov k uším dívky. Zvedla k němu nepřítomný pohled.

Ne… Nemůže to přece být pravda, mám… mám tu poslání! Potřebuju žít, alespoň do doby než...

„Tohle jsou základní informace o chorobě a možnostech léčby,“ podal jí tištěný leták. „Jak jste si už asi zjistila, dosud nejsou známy příčiny vzniku choroby. Víme jen to, že postihuje většinou mladé dospělé ve věku 20-40 let, muže i ženy. Proto také zatím není znám žádný lék, ačkoli výzkum ve Vacc Industries přináší slibné prvotní výsledky. Nicméně,“ odmlčel se, „v současné chvíli vám můžeme nabídnout pouze tlumení příznaků a tím zvýšení komfortu života s Morrisonovou chorobou.“

Pohlédl na Samale a pokračoval:

„Tedy zaprvé, analgetika. Napíšu vám silnější, ale počítejte s účinností pouze v řádu týdnů, a i tak půjde spíš o to, aby bolest byla alespoň trochu snesitelná, ne, že byste necítila nic. Záchvaty vás budou vyčerpávat, takže budete celkově unavenější. Nesmíte pít alkohol ani užívat jiné volně dostupné drogy. Ani ty ilegální, pochopitelně.“

Dovolil si krátký profesionální úsměv.

„Zadruhé, máme tady silnější preparáty na bázi opiátů. Aplikují se injekčně, působí okamžitě a po dobu 4-5 hodin. Utlumí úspěšně bolest i ve vyšších stádiích. Mají však velké riziko, brzy vzniká velmi silná závislost, proto je nedoporučuji podávat dříve než v terminálním stadiu choroby. Z pojištění se vám hradí pouze 12 dávek, případné další už byste musela platit ze svého. Jsou velmi, opravdu velmi drahé.

Nu a zatřetí je tu samozřejmě virtuál. Můžeme vám nabídnout komplexní službu v luxusním hospicu, kde se o vaše tělo bude starat zdravotnický personál, zatímco vaše duše může prožívat jiný, radostnější příběh. Ukázky jste mohla sledovat v čekárně a kompletní nabídku naleznete na síti po přihlášení do naší klientské sekce.“

Lékař se odmlčel. „Možná jste se setkala s nějakými takzvanými alternativními metodami. Některé možná jsou… přesto, hm, zkrátka, pokud se hodláte zapojit do výzkumného projektu Vacc Industries, neměla byste zkreslovat výsledky nějakými pochybnými způsoby léčby.“

Podal dívce další papír. „Tady je vstupní anamnestický dotazník a souhlas se zapojením do výzkumného projektu V.I. Výzkum vás nijak nezatíží, budu tam posílat výsledky z vašich pravidelných kontrol a v případě, že V.I. objeví nějaký účinný preparát, budu vás neprodleně informovat. Budete tak mezi prvními, kteří budou moci účinnost ověřit v kontrolované studii. Stačí, když to donesete vyplněné příště.“

Kolikrát tohle asi říkal? Nezoufejte… zbývá vám krásných pět měsíců života. Pět! Pět měsíců plných bolesti, vidiny blízké a bolestné smrti.

Sam s napůl nepřítomným výrazem naslouchala svým možnostem. Jedna ubožejší než druhá. Kolik lidí vlastně bylo vyléčeno? Ví se to? Jakou teda šanci má zrovna ona? Na moment schovala hlavu do dlaní a protřela si oči.

Čekárna na smrt. Doslova. Lidský rod bude vymírat a Össeané se budou moci ujmout vlády, zotročit nás. Historie se bude opakovat. Tahle choroba nás zdecimuje, jak kdysi hladomor nebo samotný mor, ne… probůh NE!

S tichým kliknutím vyjmul mikrodu z počítače a sestra ji odnesla do kartotéky. Samale na zápěstí pípl netlog signalizující, že jsi obdržela kód do lékárny, opravňující k vyzvednutí předepsaných analgetik.

„Pokud nemáte nějaké dotazy, slečno, uvidíme se za dva týdny ve stejnou dobu. Můžete mi ovšem kdykoli v pracovní době zavolat, bude-li třeba.“

„Díky,“ pronesla a bezmyšlenkovitě si vzala papír se souhlasem ke vstupu do výzkumu. Měla se snad stát pokusným králíkem?

„Půjdu vymyslet, jak si užít těch zbývajících celých pět měsíců,“ pronesla kousavě.

Podala mu ruku a s papírem s hlavičkou V.I. se vydala ven z ordinace, rovnou do čekárny. S hlavou skloněnou a výrazem ve tváři, který mluvil za vše.

Záblesky bolesti a nadějí

Tabulka z leštěné oceli vedle dveří hlásá pevným, elegantním fontem: 

Klinika dr. Reisenberga, 

oddělení neurologických chorob

Čekárna je vymezena čtyřmi zářivě bělostnými stěnami; tři z nich zdobí holoreklamy na virtuál - tematické programy komplexní virtuální reality, které jsou standardně nabízeny přestárlým a osamělým osobám, nemocným, těm, kdo trpí medicínsky těžko zvladatelnými bolestivými stavy či pacientům v terminálním stadiu některé z nevyléčitelných chorob. 3D emitory reklam nabízí také prohlídku několika lůžkových zařízení, které lidem napojeným na virtuál umožňují dožít s veškerou péčí paliativní medicíny. Čas od času přeruší tíživé ticho syknutí rozprašovače aerosolu s nevtíravou vůní lučních květů a s obsahem desinfekčních látek.

Čtvrtá stěna se vstupními dveřmi ordinace je prázdná, až na jediné umělecké dílo, kterému se tím dostává zasloužené pozornosti. Velká össenská mandala. Je to módní a neskutečně nákladný interiérový prvek, který zdobí zejména snobské příbytky a kanceláře těch, kdo chtějí dát na odiv svou majetnost. Na Zemi převažují napodobeniny z umělých materiálů, ale tato se zdá být skutečně myceliální. Konec konců, od doby, kdy se začala objevovat Morrisonova choroba, bankovní konta těch několika lékařů, kteří se na ni specializovali a souhlasili s účastí ve výzkumech farmaceutických společností, velmi rychle zbytněla. Tahle mandala bude téměř s jistotou pravá - pěstovaná po 30 let v podzemí össenského chrámu, v kádi s myceliálním roztokem, s dennodenní péčí össenského mnicha a zaléváním pravidelnou dávkou krve (ať už mnichovy či larhdökavöarské).

V čekárně posedává pět pacientů. Nenápadná brunetka kolem třiceti let; usměvavý svalovec s nápadnou jizvou v nakrátko ostříhaných vlasech; vytáhlý mladík, který se jen nedávno zbavil pubescentních uhrů; blondýnka sotva zletilá, zato extravagantní v účesu i oděvu; elegantní muž v kvalitním černém obleku kontrastujícím se světlými, skoro platinovými vlasy. Nikdo z nich rozhodně nevypadá jako zoufalec.

Představuješ si, jestli by si někdo z přítomných nechal implantovat virtuál. Těžko říct, lidé v zoufalství dělají různá rozhodnutí. A nikdo se tu netváří zrovna optimisticky.

„Taky s Morrisonem?“ promluví do ticha starší žena, sedící v rohu místnosti. Doteď sis jí vůbec nevšiml. Těžko odhadnout její věk. Má velmi světlou pleť, jemnou, vypadá jako z japonského porcelánu. Její tvář je lemovaná uhlově černým mikádem. Dojem zvláštní záře, která jako by z ní vystupovala, byl náhle umocněn, když zvedla dosud skloněnou hlavu a zkoumavým pohledem přejela všechny přítomné. Její oči mají neuvěřitelný, fialkově modrý odstín. Ta záře vystupuje z nich.

„Je to svině,“ dodá nečekaně zhrublým hlasem, který se vůbec nehodí k jejímu nadzemskému vzhledu. „Bolesti, vyčerpání… pořád silnější a stále častější. A nakonec - smrt.“

Smrt. Slovo, které děsí svou syrovou definitivností. Slovo, které se tě přeci nikdy netýkalo. Týkalo se vždycky těch druhých, těch, o nichž se zmiňoval medianet v souvislosti s přírodními či technickými katastrofami. Se selháním klimatizačního systému v Lodi například, zrovna minulý týden. Ale ne tebe! Dnes už však tušíš, že se bytostně týká i tvé maličkosti, tvé dočasné, omezené existence.

Do mysli ti přes veškerou snahu znovu vtrhnou vzpomínky na den, kdy ses poprvé dozvěděl o možné diagnóze. Tvůj lékař si vyslechl příznaky, které jsi mu popsal. Změny vnímání, rozostřené vidění, po kterém následuje ostrý záchvat bolesti. Začíná to trochu jako migréna, jen občasný záblesk, který vzápětí odezní, proto jsi tomu nevěnoval přehnanou pozornost. K lékaři ses vypravil až ve chvíli, kdy se po několika měsících bolestivé výstřely změnily v úporné záchvaty dvakrát týdně a běžně dostupná analgetika přestala pomáhat.

Morbus Morrison, susp.

Tvůj osobní lékař o tom nechtěl moc mluvit. „Je to dosud málo známé onemocnění,“ řekl ti, pečlivě se vyhýbajíc pohledem. „Není mnoho lidí, u kterých bylo pozorováno, a hlavně bylo poprvé popsáno teprve před několika lety. Avšak probíhají intenzivní výzkumy a od objevu léku nás jistě nedělí nijak dlouhá doba,“ zakončil optimisticky.

A pak tě odkázal na tuhle elegantní, snobskou kliniku. Spolupracuje s Vacc Industries Comp., jedním z největších hráčů na farmaceutickém trhu. „Jestli někdo objeví na Morrisona lék, budou to jistě oni,“ ujistil tě tvůj lékař. A teď tady sedíš. Pozvaný na tuto hodinu, stejně jako ostatní, jak jsi zjistil od uhlazené recepční.

„Smrt…“ zopakuje žena, tentokrát však s měkkým, rozechvělým výrazem, který mnohem lépe zapadá do její vizáže. „Co když není nevyhnutelná? Možná… možná existují způsoby, existují cesty. Možná,“ její hlas se ztlumil do měkkého šepotu a konečně zvedla zrak a přejela zářivýma očima každého v čekárně. „Možná existuje lék.“

Z kabelky vytahuje stříbrné pouzdro na vizitky. Pár jich vyklepne do dlaně a než se zvedne k odchodu, položí je na místo vedle sebe.