#5 Vesmírný trip (Pasker Ernilaam)

Cestu absolvovali mlčky. Naali upřeně zírala na ubíhající domy v nízké letové hladině, zatímco Eila si vzrušeně oškrabávala lak z nehtu na palci předními zuby. Taxi za chvíli kleslo před kosmodromem K-p-Praga-Port.

Areál kosmoportu se nacházel stranou obytných čtvrtí, v jižní části habitatu. Měl nepravidelný tvar a byl obehnán vysokým plazmovým plotem, který tiše bzučel. 

Za vstupní bránou se cesty dělily k jednotlivým dokům. Dva byly prázdné a ve třetím odpočívala Loď. Byl to malý typ, přepravní loď pro osobní dopravu. Pojala by sotva deset pasažérů. Měla působivou, temně metalickou modrou barvu, převážně oblé tvary a kovové dveře, které působily jako vstup do trezoru. Naali zamířila k nim. Za ní Pasker a Richard, malý průvod uzavírala Eila, která málem poskakovala vzrušením.

„Naali Leidreen,“ oznámila doktorka dveřím. „Žádám o vstup pro sebe, asistentku a dva hosty.“

Chvíli bylo jen ticho. Pak dveře cvakly a tiše se vyklopily do strany. Ze vstupního otvoru se vysunuly kovové schůdky.

Naali se ohlédla, usmála a vstoupila jako první do úzké chodby. Za ní všichni ostatní.

Vnitřek Lodi působil velmi okázale. Rudý koberec, obložení stěn imitovalo pozemské dřevo, ačkoli podle vůně hub, která se šířila prostorem, zde i v konstrukci Lodi převažovalo mycelium. Z přední části, která byla označena v össeinu, nejspíš něčím jako „kapitánský můstek“, přicházela v ústrety mladá pilotka zřejmě pozemského původu.

Usmála se na Naali, kývla na Eilu a ostatní zběžně přejela očima. Neříkala nic.

„Žádáme vás o umožnění vstupu do vnitřních prostor Lodi,“ oznámila Naali.

Pilotka kývla: „Ano, už mi bylo sděleno.“

Odsunula nenápadná dvířka na stěně, čímž odhalila malou klávesnici, čítající právě pět kláves. Hbitými prsty na ně naťukala nějaký kód a o dva metry vedle se náhle stěna odsunula a odhalila vstup na schodiště, vedoucí dolů.

„Nebudeme vás nyní potřebovat,“ informovala Naali pilotku. „Až budeme chtít odejít, zkontaktuji vás.“

Pilotka neochotně kývla a houpavým krokem se vydala zpět do své kabiny.

Naali zamířila na schodiště a Eila pobídla Paskera a Richarda vpřed. Sešli do oválné místnosti o rozměrech asi 6x4 metry. Houbový odér ještě zesílil. Místnost byla prázdná, až na pět paprskovitě umístěných, rakvím podobných lůžek.

Naali našla u vstupu malá dvířka, podobná těm nahoře. Odklopila je, z kapsy vytáhla malý papírek a na stejnou klávesnici vyťukala kód v pětkové soustavě. Ve středu mezi rakvemi se náhle ze země vysunul úzký kulatý stolek se spoustou kabelů. Naali k němu přešla, sehnula se a začala je propojovat s jinými, vedoucími od lůžek. Také Eila přiskočila a začala na stolku cosi upravovat.

Po chvíli jako by celá místnost ožila. Rozsvítila se barevná světýlka, kabely začal proudit tok elektřiny.

Po stisknutí nějakých tlačítek dvě z rakví začaly tiše syčet. Jejich mléčně skleněná víka se odklopila a odhalila napohled vcelku pohodlná lůžka.

Naali jim pokynula: „Neostýchejte se, odložte si a položte se u nás.“

No potěš, ta ženská je fakt cvok, pomyslel si Pasker. To vypadá jak z nějakýho filmu, už tu chybějí jen černý voskovice... ale třeba nám tu zatančí nahé svůj rituální šamanský tanec. Doufejme, že naše případná oběť bude pouze symbolická.

„Wau. A... jak hodně si máme odložit?“ zavtipkoval si.

Došel k bližší rakvi, potutelně se usmál na Eilu a začal si s upřeným pohledem do jejích očí rozepínat knoflíky košile. Eila se zachichotala.

„Spodní prádlo si můžete nechat,“ odpověděla Paskerovi Naali bez sebemenší známky pochopení, že by mohlo jít z jeho strany o nevydařený pokus o flirt nebo aspoň o vtip.

Pasker se začal svlékat a Richard ho za okamžik napodobil.

Oba muži za chvíli leželi spoře odění v pentagonálních lůžkách. O pohodlí nemuseli mít obavy. Lůžka se okamžitě vyladila na jejich tělesnou teplotu a měla měkké, gelové polstrování. Jediné, co mohlo kazit dojem vcelku luxusního noclehu, byl všudypřítomný pach podhoubí.

„Omlouvám se za jistou míru dyskomfortu,“ pronesla k nim Naali. Než se stihli zamyslet, co přesně tím míní, měli jasno. Z boků lůžek obě ženy vysunuly popruhy z jemného, ale už od pohledu velmi pevného (nejspíš myceliálního) materiálu a připevnily jim - už zase! - končetiny k podložce. Kromě toho Eila postupně oběma nasadila zvláštní helmu, z níž vedly podivné kovové dráty a neukotveně se kroutily jako hadi na hlavě Medúzy.

Slyšeli cvaknutí komunikátoru a stručné příkazy pilotce. Naali vydala příkaz ke vzletu k základně MIR II-a. Jistou útěchou jim mohlo být, že tato vesmírná stanice, jedna z nejstarších dosud funkčních, se nachází na přivrácené polokouli Měsíce, nečekala je tedy nijak dlouhá cesta. Mohl odhadnout, že bude trvat nejspíš jen pár hodin, maximálně půl dne, pokud se budou obzvláště courat.

Zabrán do úvah, Pasker najednou ucítil na předloktí studeně vlhký dotek gázy s desinfekcí. Než stihl zaprotestovat, následoval tenký, ostrý vpich na hřbetě ruky. Eila mu čtverečkem gelového obvazu zručně přilepovala ke kůži kanylu.

Naali mlčky zvedla do výše očí pět kádinek na obdélníkovém podtácku. Byla v nich hustá, rosolovitá tekutina.

„Pakliže se ukáže, že jste skutečně naši muži, namícháme vám ten správný poměr Pětice tak, abychom dosáhli předpokládaného účinku. Znáte jistě pět össenských hub, že?“ zarazila se.

Pasker se pousmál. „Ale jakpak by ne, tu jejich slavnou Pětici zná snad každý. Teda, ne, že bych měl dosud příležitost si s ní něco začít, ale to, že sloňáci pěstujou svýmu pámbíčkovi zahrádku plnou houbiček, to je mi známo. A taky to, že zrovna Pětice je ze všech jejich myceliálních lahůdek ten nejlepší matroš.“

A vzhledem k tomu, jak si nás tu připravily, tak se ta příležitost pěkně přiblížila, pomyslel si. Nahlas však řekl: „Pokud z toho budou halušky a zároveň mi to spasí život, děj se vůle Ho'krinova.“

Pak s uvolněným výdechem zavřel oči.

Eila u vedlejšího lůžka se usmála. Úsměv to byl především dychtivý a nedočkavý, ačkoli její následující slova by si zasloužila aspoň špetku omluvného výrazu, neřkuli soucitu: „Musíme vám navodit záchvat, za což se omlouváme, ale jinak neověříme, zda vaše charakteristiky skutečně odpovídají požadovanému profilu. Pokud ano,“ odmlčela se, aby se mohla nadechnout a udržet své emoce pod kontrolou. „Pokud ano, čeká vás ještě dlouhý a… hm, velmi zajímavý život.“

Vzápětí začal Paskerovi do žíly proudit obsah malé ampulky, kterou mu připojila ke kanyle. „Nelekejte se, tohle je zatím jen analgetikum.“

Jestli měl předtím myšlenky na vznášení protestů proti navrhovanému postupu, rozplývaly se spolu s tím, jak se analgetikum rozlévalo do jeho krevního oběhu. Zůstalo jen vznášení se v hebkém prostoru vláčného uvolnění. Očividně mělo i sedativní účinky.

Příjemné upadání do sladkého nevědomí bylo o několik minut později krutě přerváno zářezem ostré bolesti uvnitř mozku, těsně za očima. Jen kratičká pauza sotva na nádech a další řez. A další. Tak prudký nástup záchvatu ještě nezažil.

Zpoza clony rudé bolesti zaslechl ještě Naali, sklánějící se nad ním, jak říká: „Teď to bude poněkud nepříjemné, omlouváme se vám oběma.“

Poněkud nepříjemné! Mozek mu rozřezával Freddie Crueger zubatou pilou na tenké, roztřepené plátky. Každý ještě posypal pepřem a solí a nechal dusit ve vlastní šťávě. Nebyl čas ani na vyjeknutí. Pěsti se mu samovolně zaťaly tak, až se nehty zaryly do kůže na dlaních. Zuby se křečovitě skously a ohrnuté rty odhalily dásně. Nemohl se dodýchnout. Vlastně se nemohl skoro vůbec nadechnout, protože mu extrémní bolesti nedovolily výdechem uvolnit místo pro nový vzduch. Jeho tělo lapalo po dechu v každém krátkém momentu mezi tsunami bolesti. Kdyby ho nedržely myceliální pásy, svíjel by se v křečích, drásal by si kůži do krve, jen aby odvedl pozornost od té nesnesitelné trýzně v hlavě. Mezi vlnami bolesti si mohl všimnout, že obě ženy pracují na holodisplejích, kontrolují vykreslované křivky grafů a přenášejí čísla z tabulek do jiných tabulek. Než stihl analyzovat smysl jejich činnosti, pohltil jej vždy další nával kruté bolesti.

Po době, kterou nedokázal uspokojivě odhadnout, se mu nad hlavou zjevila tvář Eily a hned zase zmizela. Vystřídalo ji zaklopené víko jeho současné rakve. Jak příhodný tvar! Přes otupené smysly zaslechl, jak se kovoví hadi s cvaknutím zakousli do magnetických zdířek nad jeho hlavou. V tu chvíli svět vybuchl.

Záblesky řezavého světla ho oslepovaly, uši měl zalehlé rachotem, hvízdáním a pískotem, který zněl uvnitř jeho lebky. Ruce měl připoutány k bokům lůžka, takže jeho nehty jen naplano drásaly podložku a bočnice. Na jazyku ucítil železitou pachuť krve. Nejspíš se kousnul do jazyka.

Tak z tohohle kolotoče asi jen tak neslezu, a to už mi začíná bejt pěkně šoufl, pomyslel si bezmocně. Jestli tohle vůbec přežiju, tak to těm divoženkám pěkně vytmavím...
Další záblesk a řev, všudypřítomný neutuchající řev...
Kdo to tady proboha, tak strašně… JÁ?!?

Nevěděl, jak dlouho oslepující bolest trvala, protože po nějaké době přešla do uměle vyvolaného spánku. Nevnímal chvatnou činnost obou Gerdánek, které vyhodnocovaly výsledky, zobrazované na holostěně. 

Když se Paskerovo tělo přestalo svíjet bolestí, přibyly na jeho hlavu a hrudník přísavky, na holostěně se objevily další kolonky, kde začaly proudit pravidelné křivky tělesných a mozkových funkcí. Nejprve Richardovy, brzy nato se k nim připojily i ty Paskerovy. Naali odměřila stříkačkou část vazké tekutiny z jedné kádinky a přenesla ji do stojanu s elektronickým dávkovačem, spodní hadičkou napojeným na kanylu, vedoucí k jeho paži. Tekutina začala po kapkách proudit do jeho žil. 

Ačkoli bylo Paskerovo tělo paralyzováno umělým spánkem, mozek se pomalu vzpamatovával ze záchvatu do stavu polovědomí.

Zaslechl hlas. Nebyl v jeho hlavě. Byl tak nějak všude, v něm i mimo něj. Hlas promlouval össensky.  Pasker byl překvapen, když si uvědomil, že mu přesto rozumí. Jako by mu do mysli vstupoval rovnou v obrazech.

Ty, který jsi Gerdánec, hovořil hlas vemlouvavě, tebe potřebujeme! Musíš k nám přijít, slyšet nás a zpívat s námi. My tě přijmeme a budeme Jedno. Prober se, Vnímavý, a naslouchej!

No, tak to je teda jízda...

Paskerovo zastřené polovědomí si okamžik pohrávalo s myšlenkou, zda se to děje ve skutečnosti, nebo jsou to jen ty slibované halucinace, ale dlouho u tohoto tématu nesetrvalo, opustilo jej s lehkostí lehké děvy střídající zákazníky a zamířilo k vnucené podstatě sdělení.

...přijmeme... zpívat.. tančit... bubnovat, doplňovala si jeho mysl vlastní slova s představou šamanských rituálů staroafrických kmenů, o kterých kdysi v hlubinách své minulosti četl v dobrodružných knížkách.

...rozplynout se v rytmu… vznášet se v krajinách za fialovým horizontem...

Pasker cítil, jak opouští své tělo a vznáší se nad ním a pozvolna se vzdaluje…

Tekutina plynoucí do jeho těla. 

Kapku… po… kapce…

… nekonečný vesmír… hvězdy… galaxie… mlhoviny… temné prostory prázdna…

Jeho vědomí bylo náhle strženo do obrovského víru.

…závrať a pocit bezedného pádu… rozostřené hvězdy, v šíleném shonu kroužící kolem něj… černý tunel, který jej pohltil… nezměrná síla, hrozící rozdrtit jeho bezbranné pozemské tělo… a pak - náhlý konec toho všeho… 

ticho a klid… 

prostor bez ohraničení…

V tichu, jako krůpěj padající nekonečnou pomalostí dolů, se zrodila Touha. A jako šířící se kruhy, zvlňující zrcadlově klidnou hladinu, rostla a rozlévala se do jeho žil, dovnitř vnitřností, do každého póru jeho bytosti. Toužil splynout. Stát se prostorem, v němž zpívají Hlasy, ozářené Hvězdami.

Vítej, Vnímavý, a zpívej… zpívej s námi… šťastný den přichází… přináší toho, jenž bude zpívat s námi…

Hluboký vesmír… klidný…a přitom plný jásavé touhy… vyzývající… svůdný jako panna při své první noci… Zpívej, Vnímavý… oddej se Nám… My jsme tvůj život i tvá smrt… měníme kurz… jsme vše, po čem jsi kdy toužil… splynout… bránou… splynout… zpívej… s námi… jen pár hodin letu… tak dlouho jsme čekaly… vstupujeme do R-A… splynutí… zpívej…

Mír mysli jako by byl narušován vstupy dráždivých, nepříjemných entit, které rozhodně neměly co dělat v jeho nekonečném vesmíru, hluboce harmonickém a plném lásky a přijetí… nebyly však důležité, nic nebylo důležitější než splynout a být šťasten až do konce svých dnů... 

Kolem něj se vynořil obraz jakési kapsle… ne, valounu s dutinou… jaké míval, když byl malý: drúzy ametystu, jen místo krystalů tu byly celé stavby, svatyně…a on sám nekonečně malý… ne, nekonečně velký, aby pohlédl dovnitř a vstoupil do dutiny… není čeho se bát… jen vstup dál a kochej se… jak jednou poznáš, už nebude cesty zpět… a uvnitř…  není zas tak velká, sotva pár desítek metrů…v růžku, jako mládě stočené do klubíčka, odpočívá Ona…

Nemelodické drnčení některých obrazů rušilo majestátnost chvíle.

„Se jim ta televize nějak pokazila, co je to tu pořád za kravál?!? Proč mi prostě všichni nedají pokoj, abych mohl splynout... 
Já chci za vámi...
Počkat!“

Něco Paskera doopravdy probralo.

„Jaká sakra smrt, u Ho'krina?!?“