Jestli byla klinika Dr.
Reisenberga vybavena nejmodernějšími terronskými přístroji, pak toto pracoviště
působilo jako z budoucnosti. A doktorka Leidreen si to ho byla plně vědoma.
Dala jim čas k obdivování několika bělostných vyšetřovacích lůžek, měkce
levitujících ve stabilním antigravitačním poli. Po délce jejich pelesti pomrkávaly různobarevné diody a kontaktní
štítky. Ke každému lůžku patřila police se sadami gelových snímačů, scanovacích
sond pro neuroimaging a dalšími pomůckami, včetně několika uzavřených
kontejnerků. Na rozdíl od zvyklostí pozemských klinik tady nebyla cítit žádná
dezinfekce, snad jen sotva znatelný nádech ozonu, a přesto laboratoř vyzařovala
nekompromisním pocitem naprosté čistoty. Za hlavami lůžek u okna zatemněného
žaluziemi stál malý kancelářský stolek a nad ním problikával hologramový
displej v pohotovostním režimu. Levá stěna místnosti byla lemována vitrínami s
množstvím skleněných ampulí a dóz se zabroušenými víky, polepených etiketami s
nápisy v gerdánštině. Zeď napravo tvořila velká telestěna.
„Pojďte dál,“ vyzvala je lékařka.
Ze zásuvky stolku pod
holodisplejem vytáhla dvě mikrody a jednu po druhé vložila do procesoru.
Displej se rozzářil nevtíravým meruňkově narůžovělým svitem. Párkrát ťukla do
netlogu a displej vzápětí promítnul obraz Eily za recepčním pultem, která k ní
pokojně zvedla temné usměvavé oči.
„Budu tě potřebovat tady nahoře.“
Dívka kývla a ukončila hovor. Za
pár okamžiků už stála ve dveřích a bez zbytečných dotazů se pustila do práce.
Aktivovala na telestěně databázový systém, párkrát do něj klepla a vytvořila
dva identické prázdné soubory, připravené k vyplnění.
„Prosím,“ ukázala na dvojici
nejbližších lůžek doktorka. „Košile dolů,“ požádala ještě.
Její asistentka mezitím odněkud
přitáhla tenkou zástěnu a postavila ji mezi obě lůžka, vytvářejíc tak oběma
klientům improvizované soukromí.
„Až se položíte,“ promluvila klidným
hlasem, „přitiskněte prosím svůj netlog na malý displej po vaší levé ruce,
abychom mohly odečíst vaše osobní údaje a zdravotní záznamy.“
Počítač a netlogy zahájily
neslyšnou komunikaci a připravené formuláře se začaly plnit daty obou pacientů.
Lékařka a její pomocnice si smočily ruce v bezbarvém gelatexovém roztoku, jenž
jim vzápětí vytvořil na rukou ochranný povlak v podobě leskle bílých rukaviček.
Doplnily je slušivými textilními rouškami.
Ženy si bez řečí rozdělily
pacienty. Zatímco Eila se skryla za paravánem a věnovala se Paskerovi, Richarda
se ujala doktorka Leidreen. Ten Paskera za zástěnou spokojeně vytěsnil z mysli
hned poté. Byl to koneckonců úplně cizí člověk, pojila je jen taková maličkost
jménem Morrison. Buď za pár týdnů oba pěkně poslušně zkapou, nebo tahle
zázračná léčba zabere a Richard už nebude chtít nikdy vidět Paskera, Naali ani
nikoho dalšího, koho poslední dobou poznal. Odstěhuje se někam na druhou stranu
planety.
Natáhla se přes něj pro sadu
elektrod a ze dvířek nad hlavou uvolnila svazek různobarevných tenkých kabelů.
Připevňovala kabely na elektrody a na ně nanášela gel ze skleněné dózy, aby každou
z nich vzápětí přitiskla na Richardův hrudník či vnitřní stranu zápěstí. Studilo
to. Brala do ruky další a další a stejným způsobem pokračovala také na čele a
spáncích.
Přilepila poslední snímač a
monitor okamžitě začal vykreslovat křivky tělesných pochodů. Doktorka uvolnila
z bočnic lůžka dva elastické pásky a nečekaně Richardovi spoutala obě zápěstí.
„Teď se nesmíte hýbat,“
vysvětlila stručně. Než se stihl vzpamatovat, podobné pásky už držely i jeho
kotníky.
„Odebereme vám několik mililitrů
krve k rozboru,“ informovala ho. Vzápětí mu zavedla úzkou kanylu do žíly na
odhaleném předloktí. Připojila k ní hadičku, končící kdesi pod úrovní postele,
odkud se ozval tichým chodem kompresor. První kapky rudé krve začaly poslušně
postupovat hadičkou. Richard zapudil ze svých představ úryvky z jakéhosi
béčkového hororu o gerdánských upírech. Ta průsvitně bílá pleť a havraní vlasy…
Doktorka sledovala, jak si jeho
krev razí cestu do přístrojů, umístěných pod lůžkem. Občas pohlédla na monitor,
kde se kupily pravidelné křivky Richardových tělesných funkcí. EKG, EEG,
respirograf, sonoscan a kdovíco ještě.
Z druhé strany paravánu se náhle
ozval vzrušený výkřik Eily.
„Naali,“ zavolala polohlasně na doktorku
a do hlasu se jí mísilo špatně maskované vzrušení. „Má to tam. Je to jasné jak
facka, je to tam. A nejmíň čtyři, možná čtyři a půl roku. Tohle je náš muž!“
Doktorka na moment přestala
věnovat pozornost monitoru. Upírala oči směrem přes paraván, ke své asistentce.
„Ale nezapomínej, že on je... víš
co. Nemá tam antidotum?“
„Negativ.“
„U Ho'krina...“ ulevila si
doktorka ohromeně. „Tomu se ani nechce věřit!“
Stoupla si na špičky a nakoukla
přes paraván.
„Vážně! Udělej mu ještě
standardní testy kvůli odolnosti a akutnímu stavu.“
Richard dosud trpělivě a bez
odmlouvání snášel všechny procedury a ani se při tom nepokoušel se svou
ošetřovatelkou konverzovat. Měl dojem, že už toho za jediný den vyslechl víc,
než by rád. Tohle už však rozhodně bylo přes míru. S využitím všech svých zásob
hořkého sarkasmu se hlasitě ozval: „Mám radost, že jste konečně našly vašeho
Vyvoleného z legend, konečně si tu připadám jako v alternativní léčebně, ale
byl bych nerad, aby se na mě zapomnělo. I s tím zatraceným Morrisonem mám víc
času, než co mi zbývá jako zásobárně pro krevní plasmu. Nestačilo by už vám to,
co jste ze mne vysály?“
Doktorka se jen neochotně vrátila
k jeho lůžku. Pohlédla zběžně na monitor a nadechovala se k nějaké rutinní
odpovědi, když se náhle zarazila, vytřeštila oči a ze rtů jí uniklo tiché
zajíknutí. Chvíli zírala na křivky spektrometru. Pak si protřela oči a
odkašlala si.
„To je blbost,“ zamumlala
polohlasem. „To… musí být nějaká chyba zpracování.“
„Eilo?“ ozvala se své asistentce
zklamaně. „Obávám se, že jásáme zbytečně. Jaká je pravděpodobnost, že bychom v
jeden den, v tutéž chvíli měli na klinice DVA?“
Eilin nechápavý obličej se
vynořil nad paravánem a otočil se ve směru Naalina pohledu.
„Neprobíhal nějaký upgrade
softwaru? Nehrabal se v tom někdo v poslední době? Nebo já nevím, neduplikuje
se tvůj nález na můj displej?“
Doktorka vypadala najednou velmi
nešťastně.
Eila zavrtěla hlavou. „Nikdo tu
nebyl, přístroje byly celou dobu vypnuté.“
Pozorně zkoumala údaje na
monitoru.
„Má jiné hodnoty, takže duplikace
souboru to nebude.“ polkla. „Vypadá to, že i tenhle je pozitivní,“ dodala
ohromeně.
Naali horečně navolila číslo na
netlogu. Zvolila diskrétní hovor, bez obrazu na telestěně a se zvukem jen do
ucha.
„Moudrost a Naděje,“ ohlásila se.
„Koho máte na portu?“
Z druhé strany se zřejmě dočkala
dobrých zpráv, protože se začala usmívat.
„Zadrž Ji. A vysvětli Jí, že bude
mít hosta. Hosty. Dneska to dokážeme.“
Otočila se k Richardovi a se
zářícím pohledem na něj, anebo možná skrze něj do neznámých dálav světlých
zítřků pronesla slavnostně: „Dneska dokážeme, že vyléčit Morrisona je možné.“
Típla hovor a znovu se otočila k
Eile: „Připrav naše pacienty. Ať se obléknou. Zavolám taxíka.“
Zatímco doktorka zadávala
objednávku, Eila postupně odlepila oběma mužům snímače a vysvobodila je ze
spárů upírské kanyly. Podala jim košile. Pak zadala tisk a na stolku začala
tiše broukat tiskárna.
Před vchodem už čekala čtyřmístná
kabinka aerotaxíku. Eila otevřela dveře a pobídla oba muže dovnitř.
Pasker se před nástupem do taxíku
zarazil: „Drahé dámy, tedy, ne, že bych
vám snad přestal důvěřovat, ale velmi bych ocenil, kdybyste mi mohly aspoň
naznačit - za prvé, co na našich měřeních vyvolalo tak velké vaše vzrušení, a
za druhé, kam nás to hodláte unést, na rande bych to tak úplně netipoval…“
Vyčkávavě strnul s nohou na prahu
taxíku a pohledem těkal mezi paní Naali a Eilou.
Naali na něj pohlédla a bez
váhání odpověděla: „Před několika lety vám byla podána droga, která vyvolala
vaše příznaky. A teď jedeme někam, kde se nám podaří dokázat, že vaše situace
není beznadějná. Vy dva jste se nejspíš už museli někde setkat. Vzpomínejte,
nestalo se něco neobvyklého v době před přibližně čtyřmi, čtyřmi a půl lety?“
Nedala jim mnoho času na odpověď.
„Pojďme, čím dřív tam budeme, tím dřív budeme vědět víc!“
Pasker se nenechal pohánět: „Cestoval
jsem tou dobou celkem často, ale nic, co by mi přišlo na paměť v souvislosti s
tím, co popisujete, se mi nevybavuje. Čekal bych, že něco takového bych si
přece pamatoval, aspoň nějaké to okno po divokém večírku…“
Zakroutil hlavou. Nezdálo se, že
zrovna on by byl typ na něco podobného.
„Každopádně když už jsem vám
kývnul na vyšetření a experimenty, jedu dál.“
S pocitem zvláštní uvolněnosti
Pasker vstoupil do kabiny a usadil se u protějšího okna. Ač nerad míval věci
mimo svou kontrolu, zvědavost převážila.
Richard se mezitím nasoukal do
taxíku vedle něj. Začal litovat, čemu se to upsal, ale když už jednou
souhlasil, bude ty dvě ženštiny následovat. Aspoň dokud je nějaká naděje, že
skutečně ví, o čem mluví.
„Vlastně… když už o tom mluvíte,“
ozval se, když se všichni usadili v kabině taxíku. „Matně si vzpomínám, že se
tou dobou, jak říkáte, jsou to asi čtyři roky, stalo něco trochu podivného.
Učil jsem se tehdy na test, bylo už dost pozdě v noci, možná spíš nad ránem.
Měl jsem děsný hlad a doma nic k zakousnutí nebylo, tak jsem na sebe hodil
kabát a vydal se přes pár bloků do nonstopu pro nějakou obloženou záchranu. Ale
nikdy jsem tam nedošel. Pamatuju si jen útržky. Podivné hučení, oslnivé světlo,
pak dlouho nic, pak Paskera, sterilní chromové prostředí a několik zelených
mužíčků s velkými injekcemi…“
Při pohledu na výrazy tváří
ostatních už déle nevydržel zachovávat vážnou tvář a vyprskl smíchy. Člověk se
prostě nejlíp pobaví sám. Když se uklidnil, jen dodal: „Bylo mi šestnáct, kde bych se dostal k
drogám? Tou dobou mě zajímaly jen hry, auta a kdy se zbavím akné.“
Naali se zdvořile pousmála. „Možné
je všelicos. Možná ještě budeme všichni překvapeni,“ dodala s povzdechem.
Žádné komentáře:
Okomentovat