Jestli byla klinika Dr. Reisenberga vybavena
nejmodernějšími terronskými přístroji, pak toto pracoviště působilo jako z
budoucnosti. A doktorka Leidreen si to ho byla plně vědoma. Dala svým hostům
čas k obdivování několika bělostných vyšetřovacích lůžek, měkce levitujících ve
stabilním antigravitačním poli. Po délce
jejich pelestí pomrkávaly různobarevné diody a kontaktní štítky. Ke každému
lůžku patřila police se sadami gelových snímačů, scanovacích sond pro
neuroimaging a dalšími pomůckami, včetně několika uzavřených kontejnerků,
jejichž obsah zatím zůstával skryt. Na rozdíl od zvyklostí pozemských klinik tady
nebyla cítit žádná dezinfekce, snad jen sotva znatelný nádech ozonu, a přesto zde
vládl pocit naprosté čistoty. Za hlavami lůžek u okna zatemněného žaluziemi
stál malý kancelářský stolek a nad ním problikával hologramový displej v
pohotovostním režimu. Levá stěna místnosti byla lemována vitrínami s množstvím
skleněných ampulí a dóz se zabroušenými víky, polepených etiketami s nápisy v
gerdánštině. Zeď napravo tvořila velká telestěna.
„Pojďte dál,“ vyzvala lékařka.
Ze zásuvky stolku pod holodisplejem vytáhla dvě mikrody a
jednu po druhé vložila do procesoru. Displej se rozzářil nevtíravým meruňkově
narůžovělým svitem. Párkrát ťukla do netlogu a displej vzápětí promítl obraz
Eily za recepčním pultem, která k ní pokojně zvedla temné usměvavé oči.
„Budu tě potřebovat tady nahoře.“
Dívka kývla a ukončila hovor. Za pár okamžiků už stála ve
dveřích a bez zbytečných dotazů se pustila do práce. Aktivovala na telestěně
databázový systém, párkrát do něj klepla a vytvořila dva identické prázdné soubory,
připravené k vyplnění.
„Prosím,“ ukázala na dvojici nejbližších lůžek doktorka.
„Košile dolů,“ požádala ještě.
Eila mezitím odněkud přitáhla tenkou zástěnu a postavila ji
mezi jejich lůžka, vytvářejíc tak improvizované soukromí.
„Až se položíte,“ promluvila klidným hlasem, „přitiskněte
prosím netlog na malý displej po vaší levé ruce, abychom mohly odečíst vaše osobní
údaje a zdravotní záznamy.“
Pasker bez odmlouvání přehodil košili přes paraván a v
klidu se natáhl na lůžko. Mírné zhoupnutí antigravitačního polštáře jej
příjemně kolébalo. Tělem se rozšířil klid až nečekaný.
Doufám, že
budou taky měřit puls, jestli se nade mnou ta Eila skloní, možná jim strhnu
budíky, pomyslel si pobaveně.
Počítač a netlog zahájily neslyšnou komunikaci a připravené
formuláře se začaly plnit daty obou pacientů. Lékařka a její pomocnice si
smočily ruce v bezbarvém gelatexovém roztoku, jenž jim vzápětí vytvořil na
rukou ochranný povlak v podobě leskle bílých rukaviček. Doplnily je slušivými
textilními rouškami.
Ženy si bez řečí rozdělily pacienty. Zatímco doktorka se
skryla za paravánem a věnovala se Richardovi, Eila nevědomky splnila tajné
Paskerovo přání, přistoupila k lůžku a sklonila se nad něj. Metalické perly se
vyhouply ze záňadří a oslnily ho zachyceným odleskem odpoledního slunce. Její
parfém v něm vyvolal představu temně růžového květu orchideje.
Natáhla se přes něj pro sadu elektrod na polici a dózu s
gelem. Nanesla kapku gelu na kontaktní plošku a přitiskla mu ji na vnitřní
stranu zápěstí. Zastudilo to. Brala do ruky další a další a stejným způsobem jimi
zdobila Paskerův hrudník; vzápětí pokračovala také na čele a spáncích. Otevřela dvířka nad jeho hlavou a vytáhla
smotek různobarevných kabelů. Upevňovala je na elektrody. Pracovala neosobně,
ale její doteky byly citlivé a skoro by se dalo říci příjemné. Tedy až na ten
studený gel.
Eila zkušeným pohybem vyčarovala z bočnic lůžka dva
elastické pásky, jimiž mu nečekaně spoutala obě zápěstí.
„Potřebujeme, abyste ležel nehnutě,“ vysvětlila se skoro
omluvným úsměvem. Než se stihl vzpamatovat, podobné pásky už držely i jeho
kotníky.
„Zahrajeme si na upíry,“ zažertovala, vytáhla úzkou dlouhou
kanylu a vzápětí ji zavedla do žíly na Paskerově odhaleném předloktí. Připojila
k ní hadičku, končící kdesi pod úrovní postele, odkud se vzápětí ozval tichým
chodem kompresor. První kapky rudé tekutiny začaly poslušně postupovat
hadičkou.
Eila sledovala, jak si krev razí cestu do přístrojů,
umístěných pod lůžkem. Občas pohlédla na monitor, kde se kupily pravidelné
křivky tělesných funkcí. EKG, EEG, respirograf, sonoscan a kdovíco ještě.
Ve
chvíli, kdy sotva slyšitelné tikání přístrojů začalo Paskera spolehlivě
uspávat, obraz na monitoru se změnil. Eila se vzrušeně nadechla a její pohled
se přilepil na monitor.
Na něm se právě rozzářila tabulka se všemi poli bílými, až
na jedno, rudě červené. A graf s několika nulovými sloupci a tím posledním
vyskakujícím do zuřivé výše.
„Naali,“ zavolala polohlasně na doktorku a v do hlasu se jí
mísilo špatně maskované vzrušení. „Má to tam. Je to jasné jak facka, je to tam.
Odhaduju nejmíň čtyři, možná čtyři a půl roku. Tohle je náš muž!“
Doktorka se ozvala zpoza paravánu.
„Ale nezapomínej, že on je… víš co. Nemá tam antidotum?“
Eila znovu pohlédla na monitor, skousla si ret a skoro
nábožně oznámila: „Negativ.“
„U Hokrina…“ ulevila si doktorka ohromeně. „Tomu se ani
nechce věřit!“
Stoupla si na špičky a nakoukla přes paraván.
„Vážně! Udělej mu ještě standardní testy kvůli odolnosti a
akutnímu stavu.“
Eila kývla. Ruce se jí viditelně chvěly, ale statečně
přetahovala obrazy na monitoru a klepala do virtuálních tlačítek.
Hadičkou se protlačilo pár dalších mililitrů životadárné
tekutiny.
Doktorka se jen neochotně vrátila k Richardovu lůžku. Pohlédla
zběžně na monitor a chystala se rutinně sdělit Richardovy jeho výsledky, když
se náhle zarazila, vytřeštila oči a ze rtů jí uniklo tiché zajíknutí. Chvíli
zírala na křivky spektrometru. Pak si protřela oči a odkašlala si.
„To je blbost,“ zamumlala polohlasem. „To… musí být nějaká
chyba zpracování.“
„Eilo?“ ozvala se své asistentce zklamaně. „Obávám se, že
jásáme zbytečně. Jaká je pravděpodobnost, že bychom v jeden den, v tutéž chvíli
měli na klinice DVA?“
Eilin nechápavý obličej se vynořil nad paravánem a otočil
se ve směru Naalina pohledu.
„Neprobíhal nějaký upgrade softwaru? Nehrabal se v tom
někdo v poslední době? Nebo já nevím, neduplikuje se tvůj nález na můj
displej?“ Doktorka vypadala náhle velmi nešťastně.
Eila zavrtěla hlavou. „Nikdo tu nebyl, přístroje byly celou
dobu vypnuté.“
Pozorně zkoumala údaje na monitoru.
„A má trochu jiné hodnoty, takže duplikace souboru to
nebude.“
Nevěřícně zakroutila hlavou.
„Vypadá to, že i tenhle je pozitivní,“ dodala ohromeně.
Naali horečně navolila číslo na netlogu. Zvolila diskrétní
hovor, bez obrazu na telestěně a se zvukem jen do ucha.
„Moudrost a Naděje,“ ohlásila se. „Koho teď máte na portu?“
Z druhé strany se zřejmě dočkala dobrých zpráv, protože se
začala usmívat.
„Zadrž Ji. A vysvětli Jí, že bude mít hosta. Hosty. Dneska
to dokážeme.“
Otočila se k Richardovi a se zářícím pohledem na něj, anebo
možná skrze něj do neznámých dálav světlých zítřků pronesla slavnostně: „Dneska
dokážeme, že vyléčit Morrisona je možné.“
Típla hovor a znovu se otočila k Eile: „Připrav naše
pacienty. Ať se obléknou. Zavolám taxíka.“
Zatímco doktorka zadávala objednávku, Eila postupně
odlepila oběma mužům snímače a vysvobodila je ze spárů upírské kanyly. Podala
jim košile. Pak klepla do monitoru a na stolku začala tiše broukat tiskárna.
Před domem už čekala čtyřmístná kabinka aerotaxíku. Eila
otevřela dvířka a pobídla je dovnitř.
Pasker se před nástupem do taxíku zarazil. „Drahé dámy,
tedy, ne, že bych vám snad přestal důvěřovat, ale velmi bych ocenil, kdybyste
mi mohly aspoň naznačit - za prvé, co na našich měřeních vyvolalo tak velké
vaše vzrušení, a za druhé, kam nás to hodláte unést, na rande bych to tak úplně
netipoval…“
Vyčkávavě strnul s nohou na prahu taxíku a pohledem těkal
mezi paní Naali a Eilou.
Naali na něj pohlédla a bez váhání odpověděla: „Před
několika lety vám byla podána droga, která vyvolala vaše příznaky. A teď jedeme
někam, kde se nám podaří dokázat, že vaše situace není beznadějná. Vy dva jste
se nejspíš už museli někde setkat. Vzpomínejte, nestalo se něco neobvyklého v
době před přibližně čtyřmi, čtyřmi a půl lety?“
Nedala jim mnoho času na odpověď. „Pojďme, čím dřív tam
budeme, tím dřív budeme vědět víc!“
Pasker se nenechal pohánět: „Cestoval jsem tou dobou celkem
často, ale nic, co by mi přišlo na paměť v souvislosti s tím, co popisujete, se
mi nevybavuje. Čekal bych, že něco takového bych si přece pamatoval, aspoň
nějaké to okno po divokém večírku…“ Zakroutil hlavou. Nezdálo se, že zrovna on
by byl typ na něco podobného. „Každopádně když už jsem vám kývnul na vyšetření a
experimenty, jedu dál.“
S pocitem zvláštní uvolněnosti Pasker vstoupil do kabiny a
usadil se u protějšího okna. Ač nerad míval věci mimo svou kontrolu, zvědavost
převážila.
„Vlastně… když už o
tom mluvíte,“ ozval se Richard, když se všichni usadili v kabině taxíku. „Matně
si vzpomínám, že se tou dobou, jak říkáte, jsou to asi čtyři roky, stalo něco
trochu podivného. Učil jsem se tehdy na test, bylo už dost pozdě v noci, možná
spíš nad ránem. Měl jsem děsný hlad a doma nic k zakousnutí nebylo, tak jsem na
sebe hodil kabát a vydal se přes pár bloků do nonstopu pro nějakou obloženou
záchranu. Ale nikdy jsem tam nedošel. Pamatuju si jen útržky. Podivné hučení,
oslnivé světlo, pak dlouho nic, pak Paskera, sterilní chromové prostředí a
několik zelených mužíčků s velkými injekcemi…“
Pasker na něj zůstal civět s otevřenou pusou. Takže je to pravda? Vážně má ve své vlastní
hlavě nějakou třináctou komnatu, o které neví ani on sám? Setkání třetího
druhu? Zelení mužíč- moment.
Mezitím už Richard nevydržel zachovávat vážnou tvář a vyprskl
smíchy. Pasker na něj trochu ukřivděně pohlédl.
„Bylo mi šestnáct, kde bych se dostal k drogám,“ zakřenil
se. „Tou dobou mě zajímaly jen hry, auta a kdy se zbavím akné.“
Naali se zdvořile pousmála. „Možné je všelicos. Možná ještě
budeme všichni překvapeni,“ dodala s povzdechem.
Žádné komentáře:
Okomentovat