25. září 2018

#2 Hledání možností (Stanley Vozab)


Domů přišel ponořený v myšlenkách na práci. Laura byla na nějaké dámské jízdě, takže se těšil jen na sprchu a ustlanou postel. Známé dveře, elektronický klíč, zautomatizované činnosti… Moment. Něco tu nehraje. Jeho zrak upoutalo něco nečekaného. Dopis!
Dopis? Šokovaně zíral na růžek papíru čouhající z otvoru dopisní schránky. Samozřejmě stylové - z pravého ropného plastu ze století fosilních paliv. Už jenom v tom materiálu měla schránka hodnotu pěkných pár set kreditů. Dost lidí má u dveří repliky dopisních schránek, kvůli donáškové službě nebo jako úložný prostor pro domácí papuče, ale u málokoho by se našel takhle zachovalý historický kousek ještě z dob, kdy existovala centralizovaná poštovní služba.
Skoro nábožně vytáhl dopis ze schránky. Byl pevný, lesklý, se sotva patrnou myceliální strukturou. Stránka byla popsaná detailně vykreslenými znaky, které mu neřekly absolutně nic. Jen to, že podobné písmo už někde viděl… Na výkladních skříních v össenské čtvrti, došlo mu vzápětí.

Uběhlo pár dní. Záchvaty bolesti již přicházely s železnou pravidelností, jak předpověděl lékař, vždy kolem 17. hodiny, jednou za tři dny.  Rozeznal už jejich brzký nástup asi půl hodiny předem - rozostřené vidění, závratě, pocit, že je někde v neznámu, úzkost ze tmy, která ho obklopí. Díky tomu se však mohl včas připravit na bolest a uklidit se někam do soukromí.
Byl by rád, kdyby mohl říct, že si na stále sílící záchvaty bolesti začal zvykat. Ale lhal by. Kdyby šlo jen o samotnou bolest, to by překousl. Ale fakt, že v danou chvíli nemohl nic dělat, ztrácel nad sebou kontrolu a byl tak v rukou té proklaté choroby, s tím se nemohl vyrovnat. On, který chtěl mít vždy svůj život pevně v rukou...

Dopis. Zauvažoval, zda tahle podivná zpráva není jen rafinovaná reklama, ale přesto se vrhl na Medianet. Sjel papír scanem. Telestěnu pokryla jeho zvětšená kopie. 
Docela dole, u spodního okraje papíru objevil ještě několik znaků mnohem drobnějších, ale o nic jednodušších.
Už zaslechl, že össein má pověst nejtěžšího jazyka ve známém vesmíru. Dlužno říci, že zcela oprávněně, jak si po chvíli pátrání na Medianetu ověřil: prakticky na žádných jazykových školách se nevyučuje. Jediným dostupným zdrojem, který se mu podařilo vypátrat, je katedra össeistiky v N-n-Yorku, jednom z největších terronských oceánských habitatů. Podle prezentace webu univerzity katedře vládne nějaký profesor Giles Hildebrant. Žádný interaktivní prvek jako slovník nebo překladač na jejich stránkách ovšem nebyl. 
Stanley si v sekci pro studenty přečetl jednoduchá pravidla pro výslovnost össenských výrazů přepsaných do latinky:

ö (na začátku a uprostřed) = uzavřené é
ö (na konci slova) = ó
ü = velmi tvrdě vyslovené ý
ä = á
ë – é

To mu ale moc nepohlo, protože text obsahoval přímo originální znaky, v nichž nespatřoval ani náznak nějaké logiky. Pochopitelně bez přepisu výslovnosti. A bez překladu.
Ke svému značnému překvapení Stanley po chvíli dalšího pátrání zjistil, že při zadání do vyhledavače nevypadne nic použitelného. Online překladače obsahovaly nejroztodivnější jazyky; v jednom jsi našel dokonce řeč Eridaňanů, kteří podnikli (neúspěšný) nájezd na Zemi před nějakými pěti sty lety, ale össein jako by neexistoval. Zkusil namátkou zadat jiné pojmy, jako „össenština“, „össein“, „trëighrü“, „Akkütlix“ a v zoufalství aspoň „Össe“, ale jediný univerzální odkaz vedl na encyklopedické heslo, oznamující:

Össe
Typ objektu: Planeta hvězdy Vega.
Össenská společnost je vyspělou civilizací s mnohatisíciletou kulturou. Veškerou moc drží v rukou Církev, neboť vůle Akkütlixova rozhoduje o veškerých záležitostech duchovních i světských. Všichni stojíme v Akkütlixově stínu.


Jinak Medianet o všem, týkajícím se Össe, zarytě mlčel. 
Zdá se, že moc Össeanů je ještě větší, než bych řekl, pomyslel si Stan, jestliže vládnou jinak nejsilnější velmoci na zemi - mediantům.
Cítil se poněkud naštvaný. Takového času stráveného na Medianetu pro nic za nic. Ani jeden zatracený překladač té cizácké hatmatilky. Rozladěně hodil houbičkový papír do koše a šel se připravit na návštěvu lékaře. Ne, že by čekal něco pozitivního. Ale co mu zbývalo.
Zamkl za sebou byt a vydal se na cestu.

#5 Vesmírný trip (Pasker Ernilaam)


Cestu absolvovali mlčky. Naali upřeně zírala na ubíhající domy v nízké letové hladině, zatímco Eila si vzrušeně oškrabávala lak z nehtu na palci předními zuby. Taxi za chvíli kleslo před kosmodromem K-p-Praga-Port.
Areál kosmoportu se nacházel stranou obytných čtvrtí, v jižní části habitatu. Měl nepravidelný tvar a byl obehnán vysokým plazmovým plotem, který tiše bzučel. 
Za vstupní bránou se cesty dělily k jednotlivým dokům. Dva byly prázdné a ve třetím odpočívala Loď. Byl to malý typ, přepravní loď pro osobní dopravu. Pojala by sotva deset pasažérů. Měla působivou, temně metalickou modrou barvu, převážně oblé tvary a kovové dveře, které působily jako vstup do trezoru. Naali zamířila k nim. Za ní Pasker a Richard, malý průvod uzavírala Eila, která málem poskakovala vzrušením.

„Naali Leidreen,“ oznámila doktorka dveřím. „Žádám o vstup pro sebe, asistentku a dva hosty.“
Chvíli bylo jen ticho. Pak dveře cvakly a tiše se vyklopily do strany. Ze vstupního otvoru se vysunuly kovové schůdky.
Naali se ohlédla, usmála a vstoupila jako první do úzké chodby. Za ní všichni ostatní.
Vnitřek Lodi působil velmi okázale. Rudý koberec, obložení stěn imitovalo pozemské dřevo, ačkoli podle vůně hub, která se šířila prostorem, zde i v konstrukci Lodi převažovalo mycelium. Z přední části, která byla označena v össeinu, nejspíš něčím jako „kapitánský můstek“, přicházela v ústrety mladá pilotka zřejmě pozemského původu.
Usmála se na Naali, kývla na Eilu a ostatní zběžně přejela očima. Neříkala nic.
„Žádáme vás o umožnění vstupu do vnitřních prostor Lodi,“ oznámila Naali.
Pilotka kývla: „Ano, už mi bylo sděleno.“
Odsunula nenápadná dvířka na stěně, čímž odhalila malou klávesnici, čítající právě pět kláves. Hbitými prsty na ně naťukala nějaký kód a o dva metry vedle se náhle stěna odsunula a odhalila vstup na schodiště, vedoucí dolů.
„Nebudeme vás nyní potřebovat,“ informovala Naali pilotku. „Až budeme chtít odejít, zkontaktuji vás.“
Pilotka neochotně kývla a houpavým krokem se vydala zpět do své kabiny.

Naali zamířila na schodiště a Eila pobídla Paskera a Richarda vpřed. Sešli do oválné místnosti o rozměrech asi 6x4 metry. Houbový odér ještě zesílil. Místnost byla prázdná, až na pět paprskovitě umístěných, rakvím podobných lůžek.
Naali našla u vstupu malá dvířka, podobná těm nahoře. Odklopila je, z kapsy vytáhla malý papírek a na stejnou klávesnici vyťukala kód v pětkové soustavě. Ve středu mezi rakvemi se náhle ze země vysunul úzký kulatý stolek se spoustou kabelů. Naali k němu přešla, sehnula se a začala je propojovat s jinými, vedoucími od lůžek. Také Eila přiskočila a začala na stolku cosi upravovat.
Po chvíli jako by celá místnost ožila. Rozsvítila se barevná světýlka, kabely začal proudit tok elektřiny.
Po stisknutí nějakých tlačítek dvě z rakví začaly tiše syčet. Jejich mléčně skleněná víka se odklopila a odhalila napohled vcelku pohodlná lůžka.
Naali jim pokynula: „Neostýchejte se, odložte si a položte se u nás.“
No potěš, ta ženská je fakt cvok, pomyslel si Pasker. To vypadá jak z nějakýho filmu, už tu chybějí jen černý voskovice... ale třeba nám tu zatančí nahé svůj rituální šamanský tanec. Doufejme, že naše případná oběť bude pouze symbolická.
„Wau. A... jak hodně si máme odložit?“ zavtipkoval si.
Došel k bližší rakvi, potutelně se usmál na Eilu a začal si s upřeným pohledem do jejích očí rozepínat knoflíky košile. Eila se zachichotala.
„Spodní prádlo si můžete nechat,“ odpověděla Paskerovi Naali bez sebemenší známky pochopení, že by mohlo jít z jeho strany o nevydařený pokus o flirt nebo aspoň o vtip.
Pasker se začal svlékat a Richard ho za okamžik napodobil.

Oba muži za chvíli leželi spoře odění v pentagonálních lůžkách. O pohodlí nemuseli mít obavy. Lůžka se okamžitě vyladila na jejich tělesnou teplotu a měla měkké, gelové polstrování. Jediné, co mohlo kazit dojem vcelku luxusního noclehu, byl všudypřítomný pach podhoubí.
„Omlouvám se za jistou míru dyskomfortu,“ pronesla k nim Naali. Než se stihli zamyslet, co přesně tím míní, měli jasno. Z boků lůžek obě ženy vysunuly popruhy z jemného, ale už od pohledu velmi pevného (nejspíš myceliálního) materiálu a připevnily jim - už zase! - končetiny k podložce. Kromě toho Eila postupně oběma nasadila zvláštní helmu, z níž vedly podivné kovové dráty a neukotveně se kroutily jako hadi na hlavě Medúzy.
Slyšeli cvaknutí komunikátoru a stručné příkazy pilotce. Naali vydala příkaz ke vzletu k základně MIR II-a. Jistou útěchou jim mohlo být, že tato vesmírná stanice, jedna z nejstarších dosud funkčních, se nachází na přivrácené polokouli Měsíce, nečekala je tedy nijak dlouhá cesta. Mohl odhadnout, že bude trvat nejspíš jen pár hodin, maximálně půl dne, pokud se budou obzvláště courat.

Zabrán do úvah, Pasker najednou ucítil na předloktí studeně vlhký dotek gázy s desinfekcí. Než stihl zaprotestovat, následoval tenký, ostrý vpich na hřbetě ruky. Eila mu čtverečkem gelového obvazu zručně přilepovala ke kůži kanylu.
Naali mlčky zvedla do výše očí pět kádinek na obdélníkovém podtácku. Byla v nich hustá, rosolovitá tekutina.
„Pakliže se ukáže, že jste skutečně naši muži, namícháme vám ten správný poměr Pětice tak, abychom dosáhli předpokládaného účinku. Znáte jistě pět össenských hub, že?“ zarazila se.
Pasker se pousmál. „Ale jakpak by ne, tu jejich slavnou Pětici zná snad každý. Teda, ne, že bych měl dosud příležitost si s ní něco začít, ale to, že sloňáci pěstujou svýmu pámbíčkovi zahrádku plnou houbiček, to je mi známo. A taky to, že zrovna Pětice je ze všech jejich myceliálních lahůdek ten nejlepší matroš.“
A vzhledem k tomu, jak si nás tu připravily, tak se ta příležitost pěkně přiblížila, pomyslel si. Nahlas však řekl: „Pokud z toho budou halušky a zároveň mi to spasí život, děj se vůle Ho'krinova.“
Pak s uvolněným výdechem zavřel oči.

Eila u vedlejšího lůžka se usmála. Úsměv to byl především dychtivý a nedočkavý, ačkoli její následující slova by si zasloužila aspoň špetku omluvného výrazu, neřkuli soucitu: „Musíme vám navodit záchvat, za což se omlouváme, ale jinak neověříme, zda vaše charakteristiky skutečně odpovídají požadovanému profilu. Pokud ano,“ odmlčela se, aby se mohla nadechnout a udržet své emoce pod kontrolou. „Pokud ano, čeká vás ještě dlouhý a… hm, velmi zajímavý život.“
Vzápětí začal Paskerovi do žíly proudit obsah malé ampulky, kterou mu připojila ke kanyle. „Nelekejte se, tohle je zatím jen analgetikum.“
Jestli měl předtím myšlenky na vznášení protestů proti navrhovanému postupu, rozplývaly se spolu s tím, jak se analgetikum rozlévalo do jeho krevního oběhu. Zůstalo jen vznášení se v hebkém prostoru vláčného uvolnění. Očividně mělo i sedativní účinky.
Příjemné upadání do sladkého nevědomí bylo o několik minut později krutě přerváno zářezem ostré bolesti uvnitř mozku, těsně za očima. Jen kratičká pauza sotva na nádech a další řez. A další. Tak prudký nástup záchvatu ještě nezažil.
Zpoza clony rudé bolesti zaslechl ještě Naali, sklánějící se nad ním, jak říká: „Teď to bude poněkud nepříjemné, omlouváme se vám oběma.“
Poněkud nepříjemné! Mozek mu rozřezával Freddie Crueger zubatou pilou na tenké, roztřepené plátky. Každý ještě posypal pepřem a solí a nechal dusit ve vlastní šťávě. Nebyl čas ani na vyjeknutí. Pěsti se mu samovolně zaťaly tak, až se nehty zaryly do kůže na dlaních. Zuby se křečovitě skously a ohrnuté rty odhalily dásně. Nemohl se dodýchnout. Vlastně se nemohl skoro vůbec nadechnout, protože mu extrémní bolesti nedovolily výdechem uvolnit místo pro nový vzduch. Jeho tělo lapalo po dechu v každém krátkém momentu mezi tsunami bolesti. Kdyby ho nedržely myceliální pásy, svíjel by se v křečích, drásal by si kůži do krve, jen aby odvedl pozornost od té nesnesitelné trýzně v hlavě. Mezi vlnami bolesti si mohl všimnout, že obě ženy pracují na holodisplejích, kontrolují vykreslované křivky grafů a přenášejí čísla z tabulek do jiných tabulek. Než stihl analyzovat smysl jejich činnosti, pohltil jej vždy další nával kruté bolesti.

Po době, kterou nedokázal uspokojivě odhadnout, se mu nad hlavou zjevila tvář Eily a hned zase zmizela. Vystřídalo ji zaklopené víko jeho současné rakve. Jak příhodný tvar! Přes otupené smysly zaslechl, jak se kovoví hadi s cvaknutím zakousli do magnetických zdířek nad jeho hlavou. V tu chvíli svět vybuchl.
Záblesky řezavého světla ho oslepovaly, uši měl zalehlé rachotem, hvízdáním a pískotem, který zněl uvnitř jeho lebky. Ruce měl připoutány k bokům lůžka, takže jeho nehty jen naplano drásaly podložku a bočnice. Na jazyku ucítil železitou pachuť krve. Nejspíš se kousnul do jazyka.
Tak z tohohle kolotoče asi jen tak neslezu, a to už mi začíná bejt pěkně šoufl, pomyslel si bezmocně. Jestli tohle vůbec přežiju, tak to těm divoženkám pěkně vytmavím...
Další záblesk a řev, všudypřítomný neutuchající řev...
Kdo to tady proboha, tak strašně… JÁ?!?

Nevěděl, jak dlouho oslepující bolest trvala, protože po nějaké době přešla do uměle vyvolaného spánku. Nevnímal chvatnou činnost obou Gerdánek, které vyhodnocovaly výsledky, zobrazované na holostěně. 
Když se Paskerovo tělo přestalo svíjet bolestí, přibyly na jeho hlavu a hrudník přísavky, na holostěně se objevily další kolonky, kde začaly proudit pravidelné křivky tělesných a mozkových funkcí. Nejprve Richardovy, brzy nato se k nim připojily i ty Paskerovy. Naali odměřila stříkačkou část vazké tekutiny z jedné kádinky a přenesla ji do stojanu s elektronickým dávkovačem, spodní hadičkou napojeným na kanylu, vedoucí k jeho paži. Tekutina začala po kapkách proudit do jeho žil. 
Ačkoli bylo Paskerovo tělo paralyzováno umělým spánkem, mozek se pomalu vzpamatovával ze záchvatu do stavu polovědomí.
Zaslechl hlas. Nebyl v jeho hlavě. Byl tak nějak všude, v něm i mimo něj. Hlas promlouval össensky.  Pasker byl překvapen, když si uvědomil, že mu přesto rozumí. Jako by mu do mysli vstupoval rovnou v obrazech.
Ty, který jsi Gerdánec, hovořil hlas vemlouvavě, tebe potřebujeme! Musíš k nám přijít, slyšet nás a zpívat s námi. My tě přijmeme a budeme Jedno. Prober se, Vnímavý, a naslouchej!

No, tak to je teda jízda...
Paskerovo zastřené polovědomí si okamžik pohrávalo s myšlenkou, zda se to děje ve skutečnosti, nebo jsou to jen ty slibované halucinace, ale dlouho u tohoto tématu nesetrvalo, opustilo jej s lehkostí lehké děvy střídající zákazníky a zamířilo k vnucené podstatě sdělení.
...přijmeme... zpívat.. tančit... bubnovat, doplňovala si jeho mysl vlastní slova s představou šamanských rituálů staroafrických kmenů, o kterých kdysi v hlubinách své minulosti četl v dobrodružných knížkách.

...rozplynout se v rytmu… vznášet se v krajinách za fialovým horizontem...
Pasker cítil, jak opouští své tělo a vznáší se nad ním a pozvolna se vzdaluje…
Tekutina plynoucí do jeho těla. 
Kapku… po… kapce…
… nekonečný vesmír… hvězdy… galaxie… mlhoviny… temné prostory prázdna…
Jeho vědomí bylo náhle strženo do obrovského víru.
…závrať a pocit bezedného pádu… rozostřené hvězdy, v šíleném shonu kroužící kolem něj… černý tunel, který jej pohltil… nezměrná síla, hrozící rozdrtit jeho bezbranné pozemské tělo… a pak - náhlý konec toho všeho… 
ticho a klid… 
prostor bez ohraničení…

V tichu, jako krůpěj padající nekonečnou pomalostí dolů, se zrodila Touha. A jako šířící se kruhy, zvlňující zrcadlově klidnou hladinu, rostla a rozlévala se do jeho žil, dovnitř vnitřností, do každého póru jeho bytosti. Toužil splynout. Stát se prostorem, v němž zpívají Hlasy, ozářené Hvězdami.
Vítej, Vnímavý, a zpívej… zpívej s námi… šťastný den přichází… přináší toho, jenž bude zpívat s námi…
Hluboký vesmír… klidný…a přitom plný jásavé touhy… vyzývající… svůdný jako panna při své první noci… Zpívej, Vnímavý… oddej se Nám… My jsme tvůj život i tvá smrt… měníme kurz… jsme vše, po čem jsi kdy toužil… splynout… bránou… splynout… zpívej… s námi… jen pár hodin letu… tak dlouho jsme čekaly… vstupujeme do R-A… splynutí… zpívej…

Mír mysli jako by byl narušován vstupy dráždivých, nepříjemných entit, které rozhodně neměly co dělat v jeho nekonečném vesmíru, hluboce harmonickém a plném lásky a přijetí… nebyly však důležité, nic nebylo důležitější než splynout a být šťasten až do konce svých dnů... 

Kolem něj se vynořil obraz jakési kapsle… ne, valounu s dutinou… jaké míval, když byl malý: drúzy ametystu, jen místo krystalů tu byly celé stavby, svatyně…a on sám nekonečně malý… ne, nekonečně velký, aby pohlédl dovnitř a vstoupil do dutiny… není čeho se bát… jen vstup dál a kochej se… jak jednou poznáš, už nebude cesty zpět… a uvnitř…  není zas tak velká, sotva pár desítek metrů…v růžku, jako mládě stočené do klubíčka, odpočívá Ona…

Nemelodické drnčení některých obrazů rušilo majestátnost chvíle.

„Se jim ta televize nějak pokazila, co je to tu pořád za kravál?!? Proč mi prostě všichni nedají pokoj, abych mohl splynout... 
Já chci za vámi...
Počkat!
Něco Paskera doopravdy probralo.
„Jaká sakra smrt, u Ho'krina?!?“

# 4 Zázrak v kapce krve (Pasker Ernilaam)

Vystoupali po dřevěném schodišti o patro výš. Až k laboratoři došli mlčky. Neoznačené dveře, před kterými zastavili, byly jedněmi z několika podobných v chodbě a ničím se na první pohled nelišily: tmavý kompozit s texturou rustikálního dubu, chromovaný knoflík kliky. Doktorka přitiskla netlog k malému displeji na rámu. Po chvíli nehlučného cvakání a bzučení vnitřního bezpečnostního mechanismu se deska dveří poslušně zasunula do stěny.

Jestli byla klinika Dr. Reisenberga vybavena nejmodernějšími terronskými přístroji, pak toto pracoviště působilo jako z budoucnosti. A doktorka Leidreen si to ho byla plně vědoma. Dala svým hostům čas k obdivování několika bělostných vyšetřovacích lůžek, měkce levitujících ve stabilním antigravitačním poli.  Po délce jejich pelestí pomrkávaly různobarevné diody a kontaktní štítky. Ke každému lůžku patřila police se sadami gelových snímačů, scanovacích sond pro neuroimaging a dalšími pomůckami, včetně několika uzavřených kontejnerků, jejichž obsah zatím zůstával skryt. Na rozdíl od zvyklostí pozemských klinik tady nebyla cítit žádná dezinfekce, snad jen sotva znatelný nádech ozonu, a přesto zde vládl pocit naprosté čistoty. Za hlavami lůžek u okna zatemněného žaluziemi stál malý kancelářský stolek a nad ním problikával hologramový displej v pohotovostním režimu. Levá stěna místnosti byla lemována vitrínami s množstvím skleněných ampulí a dóz se zabroušenými víky, polepených etiketami s nápisy v gerdánštině. Zeď napravo tvořila velká telestěna.
„Pojďte dál,“ vyzvala lékařka.
Ze zásuvky stolku pod holodisplejem vytáhla dvě mikrody a jednu po druhé vložila do procesoru. Displej se rozzářil nevtíravým meruňkově narůžovělým svitem. Párkrát ťukla do netlogu a displej vzápětí promítl obraz Eily za recepčním pultem, která k ní pokojně zvedla temné usměvavé oči.
„Budu tě potřebovat tady nahoře.“
Dívka kývla a ukončila hovor. Za pár okamžiků už stála ve dveřích a bez zbytečných dotazů se pustila do práce. Aktivovala na telestěně databázový systém, párkrát do něj klepla a vytvořila dva identické prázdné soubory, připravené k vyplnění.
„Prosím,“ ukázala na dvojici nejbližších lůžek doktorka. „Košile dolů,“ požádala ještě.
Eila mezitím odněkud přitáhla tenkou zástěnu a postavila ji mezi jejich lůžka, vytvářejíc tak improvizované soukromí.
„Až se položíte,“ promluvila klidným hlasem, „přitiskněte prosím netlog na malý displej po vaší levé ruce, abychom mohly odečíst vaše osobní údaje a zdravotní záznamy.“
Pasker bez odmlouvání přehodil košili přes paraván a v klidu se natáhl na lůžko. Mírné zhoupnutí antigravitačního polštáře jej příjemně kolébalo. Tělem se rozšířil klid až nečekaný.
Doufám, že budou taky měřit puls, jestli se nade mnou ta Eila skloní, možná jim strhnu budíky, pomyslel si pobaveně.
Počítač a netlog zahájily neslyšnou komunikaci a připravené formuláře se začaly plnit daty obou pacientů. Lékařka a její pomocnice si smočily ruce v bezbarvém gelatexovém roztoku, jenž jim vzápětí vytvořil na rukou ochranný povlak v podobě leskle bílých rukaviček. Doplnily je slušivými textilními rouškami.

Ženy si bez řečí rozdělily pacienty. Zatímco doktorka se skryla za paravánem a věnovala se Richardovi, Eila nevědomky splnila tajné Paskerovo přání, přistoupila k lůžku a sklonila se nad něj. Metalické perly se vyhouply ze záňadří a oslnily ho zachyceným odleskem odpoledního slunce. Její parfém v něm vyvolal představu temně růžového květu orchideje.
Natáhla se přes něj pro sadu elektrod na polici a dózu s gelem. Nanesla kapku gelu na kontaktní plošku a přitiskla mu ji na vnitřní stranu zápěstí. Zastudilo to. Brala do ruky další a další a stejným způsobem jimi zdobila Paskerův hrudník; vzápětí pokračovala také na čele a spáncích.  Otevřela dvířka nad jeho hlavou a vytáhla smotek různobarevných kabelů. Upevňovala je na elektrody. Pracovala neosobně, ale její doteky byly citlivé a skoro by se dalo říci příjemné. Tedy až na ten studený gel.
Eila zkušeným pohybem vyčarovala z bočnic lůžka dva elastické pásky, jimiž mu nečekaně spoutala obě zápěstí.
„Potřebujeme, abyste ležel nehnutě,“ vysvětlila se skoro omluvným úsměvem. Než se stihl vzpamatovat, podobné pásky už držely i jeho kotníky.
„Zahrajeme si na upíry,“ zažertovala, vytáhla úzkou dlouhou kanylu a vzápětí ji zavedla do žíly na Paskerově odhaleném předloktí. Připojila k ní hadičku, končící kdesi pod úrovní postele, odkud se vzápětí ozval tichým chodem kompresor. První kapky rudé tekutiny začaly poslušně postupovat hadičkou.
Eila sledovala, jak si krev razí cestu do přístrojů, umístěných pod lůžkem. Občas pohlédla na monitor, kde se kupily pravidelné křivky tělesných funkcí. EKG, EEG, respirograf, sonoscan a kdovíco ještě. 

Ve chvíli, kdy sotva slyšitelné tikání přístrojů začalo Paskera spolehlivě uspávat, obraz na monitoru se změnil. Eila se vzrušeně nadechla a její pohled se přilepil na monitor.
Na něm se právě rozzářila tabulka se všemi poli bílými, až na jedno, rudě červené. A graf s několika nulovými sloupci a tím posledním vyskakujícím do zuřivé výše.
„Naali,“ zavolala polohlasně na doktorku a v do hlasu se jí mísilo špatně maskované vzrušení. „Má to tam. Je to jasné jak facka, je to tam. Odhaduju nejmíň čtyři, možná čtyři a půl roku. Tohle je náš muž!“

Doktorka se ozvala zpoza paravánu.
„Ale nezapomínej, že on je… víš co. Nemá tam antidotum?“
Eila znovu pohlédla na monitor, skousla si ret a skoro nábožně oznámila: „Negativ.“
„U Hokrina…“ ulevila si doktorka ohromeně. „Tomu se ani nechce věřit!“
Stoupla si na špičky a nakoukla přes paraván.
„Vážně! Udělej mu ještě standardní testy kvůli odolnosti a akutnímu stavu.“

Eila kývla. Ruce se jí viditelně chvěly, ale statečně přetahovala obrazy na monitoru a klepala do virtuálních tlačítek.
Hadičkou se protlačilo pár dalších mililitrů životadárné tekutiny.
Doktorka se jen neochotně vrátila k Richardovu lůžku. Pohlédla zběžně na monitor a chystala se rutinně sdělit Richardovy jeho výsledky, když se náhle zarazila, vytřeštila oči a ze rtů jí uniklo tiché zajíknutí. Chvíli zírala na křivky spektrometru. Pak si protřela oči a odkašlala si.
„To je blbost,“ zamumlala polohlasem. „To… musí být nějaká chyba zpracování.“
„Eilo?“ ozvala se své asistentce zklamaně. „Obávám se, že jásáme zbytečně. Jaká je pravděpodobnost, že bychom v jeden den, v tutéž chvíli měli na klinice DVA?“
Eilin nechápavý obličej se vynořil nad paravánem a otočil se ve směru Naalina pohledu.
„Neprobíhal nějaký upgrade softwaru? Nehrabal se v tom někdo v poslední době? Nebo já nevím, neduplikuje se tvůj nález na můj displej?“ Doktorka vypadala náhle velmi nešťastně.
Eila zavrtěla hlavou. „Nikdo tu nebyl, přístroje byly celou dobu vypnuté.“
Pozorně zkoumala údaje na monitoru.
„A má trochu jiné hodnoty, takže duplikace souboru to nebude.“
Nevěřícně zakroutila hlavou.
„Vypadá to, že i tenhle je pozitivní,“ dodala ohromeně.

Naali horečně navolila číslo na netlogu. Zvolila diskrétní hovor, bez obrazu na telestěně a se zvukem jen do ucha.
„Moudrost a Naděje,“ ohlásila se. „Koho teď máte na portu?“
Z druhé strany se zřejmě dočkala dobrých zpráv, protože se začala usmívat.
„Zadrž Ji. A vysvětli Jí, že bude mít hosta. Hosty. Dneska to dokážeme.“
Otočila se k Richardovi a se zářícím pohledem na něj, anebo možná skrze něj do neznámých dálav světlých zítřků pronesla slavnostně: „Dneska dokážeme, že vyléčit Morrisona je možné.“
Típla hovor a znovu se otočila k Eile: „Připrav naše pacienty. Ať se obléknou. Zavolám taxíka.“
Zatímco doktorka zadávala objednávku, Eila postupně odlepila oběma mužům snímače a vysvobodila je ze spárů upírské kanyly. Podala jim košile. Pak klepla do monitoru a na stolku začala tiše broukat tiskárna.

Před domem už čekala čtyřmístná kabinka aerotaxíku. Eila otevřela dvířka a pobídla je dovnitř.
Pasker se před nástupem do taxíku zarazil. „Drahé dámy, tedy, ne, že bych vám snad přestal důvěřovat, ale velmi bych ocenil, kdybyste mi mohly aspoň naznačit - za prvé, co na našich měřeních vyvolalo tak velké vaše vzrušení, a za druhé, kam nás to hodláte unést, na rande bych to tak úplně netipoval…“
Vyčkávavě strnul s nohou na prahu taxíku a pohledem těkal mezi paní Naali a Eilou.
Naali na něj pohlédla a bez váhání odpověděla: „Před několika lety vám byla podána droga, která vyvolala vaše příznaky. A teď jedeme někam, kde se nám podaří dokázat, že vaše situace není beznadějná. Vy dva jste se nejspíš už museli někde setkat. Vzpomínejte, nestalo se něco neobvyklého v době před přibližně čtyřmi, čtyřmi a půl lety?“
Nedala jim mnoho času na odpověď. „Pojďme, čím dřív tam budeme, tím dřív budeme vědět víc!“
Pasker se nenechal pohánět: „Cestoval jsem tou dobou celkem často, ale nic, co by mi přišlo na paměť v souvislosti s tím, co popisujete, se mi nevybavuje. Čekal bych, že něco takového bych si přece pamatoval, aspoň nějaké to okno po divokém večírku…“ Zakroutil hlavou. Nezdálo se, že zrovna on by byl typ na něco podobného. „Každopádně když už jsem vám kývnul na vyšetření a experimenty, jedu dál.“
S pocitem zvláštní uvolněnosti Pasker vstoupil do kabiny a usadil se u protějšího okna. Ač nerad míval věci mimo svou kontrolu, zvědavost převážila.

„Vlastně… když už o tom mluvíte,“ ozval se Richard, když se všichni usadili v kabině taxíku. „Matně si vzpomínám, že se tou dobou, jak říkáte, jsou to asi čtyři roky, stalo něco trochu podivného. Učil jsem se tehdy na test, bylo už dost pozdě v noci, možná spíš nad ránem. Měl jsem děsný hlad a doma nic k zakousnutí nebylo, tak jsem na sebe hodil kabát a vydal se přes pár bloků do nonstopu pro nějakou obloženou záchranu. Ale nikdy jsem tam nedošel. Pamatuju si jen útržky. Podivné hučení, oslnivé světlo, pak dlouho nic, pak Paskera, sterilní chromové prostředí a několik zelených mužíčků s velkými injekcemi…“
Pasker na něj zůstal civět s otevřenou pusou. Takže je to pravda? Vážně má ve své vlastní hlavě nějakou třináctou komnatu, o které neví ani on sám? Setkání třetího druhu? Zelení mužíč- moment.
Mezitím už Richard nevydržel zachovávat vážnou tvář a vyprskl smíchy. Pasker na něj trochu ukřivděně pohlédl.
„Bylo mi šestnáct, kde bych se dostal k drogám,“ zakřenil se. „Tou dobou mě zajímaly jen hry, auta a kdy se zbavím akné.“
Naali se zdvořile pousmála. „Možné je všelicos. Možná ještě budeme všichni překvapeni,“ dodala s povzdechem.

24. září 2018

#4 Zázrak v kapce krve (Richard Bennet)

Vystoupali po dřevěném schodišti o patro výš. Až k laboratoři došli mlčky. Neoznačené dveře, před kterými zastavili, byly jedněmi z několika podobných v chodbě a ničím se na první pohled nelišily: tmavý kompozit s texturou rustikálního dubu, chromovaný knoflík kliky. Doktorka přitiskla netlog k malému displeji na rámu. Po chvíli nehlučného cvakání a bzíkání vnitřního bezpečnostního mechanismu se deska dveří poslušně zasunula do stěny.

Jestli byla klinika Dr. Reisenberga vybavena nejmodernějšími terronskými přístroji, pak toto pracoviště působilo jako z budoucnosti. A doktorka Leidreen si to ho byla plně vědoma. Dala jim čas k obdivování několika bělostných vyšetřovacích lůžek, měkce levitujících ve stabilním antigravitačním poli. Po délce jejich pelesti pomrkávaly různobarevné diody a kontaktní štítky. Ke každému lůžku patřila police se sadami gelových snímačů, scanovacích sond pro neuroimaging a dalšími pomůckami, včetně několika uzavřených kontejnerků. Na rozdíl od zvyklostí pozemských klinik tady nebyla cítit žádná dezinfekce, snad jen sotva znatelný nádech ozonu, a přesto laboratoř vyzařovala nekompromisním pocitem naprosté čistoty. Za hlavami lůžek u okna zatemněného žaluziemi stál malý kancelářský stolek a nad ním problikával hologramový displej v pohotovostním režimu. Levá stěna místnosti byla lemována vitrínami s množstvím skleněných ampulí a dóz se zabroušenými víky, polepených etiketami s nápisy v gerdánštině. Zeď napravo tvořila velká telestěna.
„Pojďte dál,“ vyzvala je lékařka.

Ze zásuvky stolku pod holodisplejem vytáhla dvě mikrody a jednu po druhé vložila do procesoru. Displej se rozzářil nevtíravým meruňkově narůžovělým svitem. Párkrát ťukla do netlogu a displej vzápětí promítnul obraz Eily za recepčním pultem, která k ní pokojně zvedla temné usměvavé oči.
„Budu tě potřebovat tady nahoře.“
Dívka kývla a ukončila hovor. Za pár okamžiků už stála ve dveřích a bez zbytečných dotazů se pustila do práce. Aktivovala na telestěně databázový systém, párkrát do něj klepla a vytvořila dva identické prázdné soubory, připravené k vyplnění.
„Prosím,“ ukázala na dvojici nejbližších lůžek doktorka. „Košile dolů,“ požádala ještě.
Její asistentka mezitím odněkud přitáhla tenkou zástěnu a postavila ji mezi obě lůžka, vytvářejíc tak oběma klientům improvizované soukromí.
„Až se položíte,“ promluvila klidným hlasem, „přitiskněte prosím svůj netlog na malý displej po vaší levé ruce, abychom mohly odečíst vaše osobní údaje a zdravotní záznamy.“
Počítač a netlogy zahájily neslyšnou komunikaci a připravené formuláře se začaly plnit daty obou pacientů. Lékařka a její pomocnice si smočily ruce v bezbarvém gelatexovém roztoku, jenž jim vzápětí vytvořil na rukou ochranný povlak v podobě leskle bílých rukaviček. Doplnily je slušivými textilními rouškami.

Ženy si bez řečí rozdělily pacienty. Zatímco Eila se skryla za paravánem a věnovala se Paskerovi, Richarda se ujala doktorka Leidreen. Ten Paskera za zástěnou spokojeně vytěsnil z mysli hned poté. Byl to koneckonců úplně cizí člověk, pojila je jen taková maličkost jménem Morrison. Buď za pár týdnů oba pěkně poslušně zkapou, nebo tahle zázračná léčba zabere a Richard už nebude chtít nikdy vidět Paskera, Naali ani nikoho dalšího, koho poslední dobou poznal. Odstěhuje se někam na druhou stranu planety.
Natáhla se přes něj pro sadu elektrod a ze dvířek nad hlavou uvolnila svazek různobarevných tenkých kabelů. Připevňovala kabely na elektrody a na ně nanášela gel ze skleněné dózy, aby každou z nich vzápětí přitiskla na Richardův hrudník či vnitřní stranu zápěstí. Studilo to. Brala do ruky další a další a stejným způsobem pokračovala také na čele a spáncích.
Přilepila poslední snímač a monitor okamžitě začal vykreslovat křivky tělesných pochodů. Doktorka uvolnila z bočnic lůžka dva elastické pásky a nečekaně Richardovi spoutala obě zápěstí.
„Teď se nesmíte hýbat,“ vysvětlila stručně. Než se stihl vzpamatovat, podobné pásky už držely i jeho kotníky.
„Odebereme vám několik mililitrů krve k rozboru,“ informovala ho. Vzápětí mu zavedla úzkou kanylu do žíly na odhaleném předloktí. Připojila k ní hadičku, končící kdesi pod úrovní postele, odkud se ozval tichým chodem kompresor. První kapky rudé krve začaly poslušně postupovat hadičkou. Richard zapudil ze svých představ úryvky z jakéhosi béčkového hororu o gerdánských upírech. Ta průsvitně bílá pleť a havraní vlasy…
Doktorka sledovala, jak si jeho krev razí cestu do přístrojů, umístěných pod lůžkem. Občas pohlédla na monitor, kde se kupily pravidelné křivky Richardových tělesných funkcí. EKG, EEG, respirograf, sonoscan a kdovíco ještě.

Z druhé strany paravánu se náhle ozval vzrušený výkřik Eily.
„Naali,“ zavolala polohlasně na doktorku a do hlasu se jí mísilo špatně maskované vzrušení. „Má to tam. Je to jasné jak facka, je to tam. A nejmíň čtyři, možná čtyři a půl roku. Tohle je náš muž!“
Doktorka na moment přestala věnovat pozornost monitoru. Upírala oči směrem přes paraván, ke své asistentce.
„Ale nezapomínej, že on je... víš co. Nemá tam antidotum?“
„Negativ.“
„U Ho'krina...“ ulevila si doktorka ohromeně. „Tomu se ani nechce věřit!“
Stoupla si na špičky a nakoukla přes paraván.
„Vážně! Udělej mu ještě standardní testy kvůli odolnosti a akutnímu stavu.“
Richard dosud trpělivě a bez odmlouvání snášel všechny procedury a ani se při tom nepokoušel se svou ošetřovatelkou konverzovat. Měl dojem, že už toho za jediný den vyslechl víc, než by rád. Tohle už však rozhodně bylo přes míru. S využitím všech svých zásob hořkého sarkasmu se hlasitě ozval: „Mám radost, že jste konečně našly vašeho Vyvoleného z legend, konečně si tu připadám jako v alternativní léčebně, ale byl bych nerad, aby se na mě zapomnělo. I s tím zatraceným Morrisonem mám víc času, než co mi zbývá jako zásobárně pro krevní plasmu. Nestačilo by už vám to, co jste ze mne vysály?“
Doktorka se jen neochotně vrátila k jeho lůžku. Pohlédla zběžně na monitor a nadechovala se k nějaké rutinní odpovědi, když se náhle zarazila, vytřeštila oči a ze rtů jí uniklo tiché zajíknutí. Chvíli zírala na křivky spektrometru. Pak si protřela oči a odkašlala si.
„To je blbost,“ zamumlala polohlasem. „To… musí být nějaká chyba zpracování.“
„Eilo?“ ozvala se své asistentce zklamaně. „Obávám se, že jásáme zbytečně. Jaká je pravděpodobnost, že bychom v jeden den, v tutéž chvíli měli na klinice DVA?“
Eilin nechápavý obličej se vynořil nad paravánem a otočil se ve směru Naalina pohledu.
„Neprobíhal nějaký upgrade softwaru? Nehrabal se v tom někdo v poslední době? Nebo já nevím, neduplikuje se tvůj nález na můj displej?“
Doktorka vypadala najednou velmi nešťastně.
Eila zavrtěla hlavou. „Nikdo tu nebyl, přístroje byly celou dobu vypnuté.“
Pozorně zkoumala údaje na monitoru.
„Má jiné hodnoty, takže duplikace souboru to nebude.“ polkla. „Vypadá to, že i tenhle je pozitivní,“ dodala ohromeně.

Naali horečně navolila číslo na netlogu. Zvolila diskrétní hovor, bez obrazu na telestěně a se zvukem jen do ucha.
„Moudrost a Naděje,“ ohlásila se. „Koho máte na portu?“
Z druhé strany se zřejmě dočkala dobrých zpráv, protože se začala usmívat.
„Zadrž Ji. A vysvětli Jí, že bude mít hosta. Hosty. Dneska to dokážeme.“
Otočila se k Richardovi a se zářícím pohledem na něj, anebo možná skrze něj do neznámých dálav světlých zítřků pronesla slavnostně: „Dneska dokážeme, že vyléčit Morrisona je možné.“
Típla hovor a znovu se otočila k Eile: „Připrav naše pacienty. Ať se obléknou. Zavolám taxíka.“
Zatímco doktorka zadávala objednávku, Eila postupně odlepila oběma mužům snímače a vysvobodila je ze spárů upírské kanyly. Podala jim košile. Pak zadala tisk a na stolku začala tiše broukat tiskárna.

Před vchodem už čekala čtyřmístná kabinka aerotaxíku. Eila otevřela dveře a pobídla oba muže dovnitř.
Pasker se před nástupem do taxíku zarazil: „Drahé dámy, tedy, ne, že bych vám snad přestal důvěřovat, ale velmi bych ocenil, kdybyste mi mohly aspoň naznačit - za prvé, co na našich měřeních vyvolalo tak velké vaše vzrušení, a za druhé, kam nás to hodláte unést, na rande bych to tak úplně netipoval…“
Vyčkávavě strnul s nohou na prahu taxíku a pohledem těkal mezi paní Naali a Eilou.
Naali na něj pohlédla a bez váhání odpověděla: „Před několika lety vám byla podána droga, která vyvolala vaše příznaky. A teď jedeme někam, kde se nám podaří dokázat, že vaše situace není beznadějná. Vy dva jste se nejspíš už museli někde setkat. Vzpomínejte, nestalo se něco neobvyklého v době před přibližně čtyřmi, čtyřmi a půl lety?“
Nedala jim mnoho času na odpověď. „Pojďme, čím dřív tam budeme, tím dřív budeme vědět víc!“
Pasker se nenechal pohánět: „Cestoval jsem tou dobou celkem často, ale nic, co by mi přišlo na paměť v souvislosti s tím, co popisujete, se mi nevybavuje. Čekal bych, že něco takového bych si přece pamatoval, aspoň nějaké to okno po divokém večírku…“
Zakroutil hlavou. Nezdálo se, že zrovna on by byl typ na něco podobného.
„Každopádně když už jsem vám kývnul na vyšetření a experimenty, jedu dál.“
S pocitem zvláštní uvolněnosti Pasker vstoupil do kabiny a usadil se u protějšího okna. Ač nerad míval věci mimo svou kontrolu, zvědavost převážila.
Richard se mezitím nasoukal do taxíku vedle něj. Začal litovat, čemu se to upsal, ale když už jednou souhlasil, bude ty dvě ženštiny následovat. Aspoň dokud je nějaká naděje, že skutečně ví, o čem mluví.

„Vlastně… když už o tom mluvíte,“ ozval se, když se všichni usadili v kabině taxíku. „Matně si vzpomínám, že se tou dobou, jak říkáte, jsou to asi čtyři roky, stalo něco trochu podivného. Učil jsem se tehdy na test, bylo už dost pozdě v noci, možná spíš nad ránem. Měl jsem děsný hlad a doma nic k zakousnutí nebylo, tak jsem na sebe hodil kabát a vydal se přes pár bloků do nonstopu pro nějakou obloženou záchranu. Ale nikdy jsem tam nedošel. Pamatuju si jen útržky. Podivné hučení, oslnivé světlo, pak dlouho nic, pak Paskera, sterilní chromové prostředí a několik zelených mužíčků s velkými injekcemi…“
Při pohledu na výrazy tváří ostatních už déle nevydržel zachovávat vážnou tvář a vyprskl smíchy. Člověk se prostě nejlíp pobaví sám. Když se uklidnil, jen dodal:  „Bylo mi šestnáct, kde bych se dostal k drogám? Tou dobou mě zajímaly jen hry, auta a kdy se zbavím akné.“
Naali se zdvořile pousmála. „Možné je všelicos. Možná ještě budeme všichni překvapeni,“ dodala s povzdechem.