#3 Moudrost a Naděje (Pasker Ernilaam, Richard Bennet)

Zvuky zprava vydávaly bílé lodičky na nízkém podpatku, v nichž byly nazuty štíhlé rovné nohy ve stříbřitých hedvábných punčochách, které nad koleny mizely v pružné látce ultraúzké šedé sukně. Ta se plynulým a velmi uspokojivým způsobem rozšiřovala do žensky tvarovaných boků a ohraničena bílým páskem byla vzápětí nahrazena smetanovou halenkou z pavučinkově tenkého krajkového materiálu, který dával tušit, že majitelka těchto zajímavých dispozic není nijak upjatě puritánského ražení. Odhalený dekolt, zdobený šňůrkou velkých metalických perel, a obličej nad štíhlým krkem měl tak světlý odstín pleti, že nebylo pochyb o gerdánském původu jeho nositelky. Vlasy střižené na krátké mikádo sotva pod uši měly pověstný havraní odstín černi, který ve slunci vrhal skoro modré odlesky. Temné oči byly lemovány černými linkami a… hleděly přímo na něj a jeho neplánovaného společníka.

Žena mrkla na netlog a krátce se zasmála, jako by četla jeho myšlenky.

„Jste tu velmi přesně,“ ocenila je s úsměvem. „Pojďte dál. Předpokládám, že jdete k nám.“

Odemkla dveře čipovou kartou, a vedla je dovnitř úzkou chodbou se zátěžovým kobercem a posadila do barevných oválných křesel, levitujících pár desítek centimetrů nad podlahou díky antigravitačnímu polštáři. Křeslo se pod jeho vahou lehce zhouplo a jeho kývavý pohyb, než se ustálilo, jej příjemně uklidňoval. I druhý návštěvník si udělal pohodlí a dokonce se mírně nadzdvihnul, zřejmě aby měl na tajemnici lepší výhled.

Vklouzla za hradbu recepčního pultu a odložila si kabelku.

„Jsem Eila Rileyi, zdejší tajemnice a asistentka. Naali… tedy paní Leidreen tu bude co nevidět. Zatím mi můžete povědět, co vás sem přivádí.“

Znovu se na ně s úsměvem podívala.

Druhý muž se ujal slova zdánlivě nenuceným hlasem: „Pasker Ernilaam, velmi mne těší… Přivádí mne k vám zvědavost a naděje na lepší vývoj mé zdravotní situace, než mi nabízejí u doktora. Stručně shrnuto, pravidelné stupňující se bolesti hlavy, dle doktora Reisenberga příznaky odpovídají Morrisonově chorobě, odhadem pět měsíců života, tedy, vlastně už necelých… Doktor nabízí možnost utloukání bolesti čím dál silnějšími analgetiky. S tím se dá žít, ale pokud by to šlo jinak, budu za to rád.“

Richard napůl ucha poslouchal Paskerův monolog. Rozhlížel se okolo a nakonec si oddychl, že jeho paranoidní obavy se ukazují jako neopodstatněné. Aspoň prozatím. Interiér budovy ho překvapil moderním zařízením, přece jen tahleta tajemnice a asistentka by se do setmělého krámku plného kuřích nožek a vůně bylin, jaký si představoval, ani nehodily.

Ještě donedávna společenský Richard byl celou dobu zticha. Ostatně jeho staronový známý ze sebe vyvalil dostatečný příliv slov za ně oba. Sám měl v úmyslu asistentku informovat strohým 'Morrison'.

Nechal do libosti vypovídat druhého muže a pak se sám otázal:

„To já taky. Ta paní... Leidreen. To je ta dáma, co navštěvuje čekárny a rozdává vizitky?“

Všimla si poněkud neuctivého podtónu v jeho hlase a znovu se zvonivě rozesmála.

„Jistě, to je ta dáma. Umí být docela… drsná, když chce.“

Zdálo se mu to, nebo se malinko začervenala?

Možná proto, že zmíněná dáma právě přicházela.

„O kompak to tady básníš, Eilo?“ pohlédla na dívku přísně, avšak všímavému pozorovateli by neuniklo lehké cuknutí koutků.

„Promiňte, paní Naali,“ pípla oslovená tiše a sklopila oči.

Potom už se nadřízená a majitelka Moudrosti a naděje v jednom plně věnovala svým klientům. Provedla je další chodbou (tentokrát s kvalitním silným kobercem) do své pracovny. Byla zařízena velmi honosně, v klasickém, mezi smetánkou oblíbeném neokoloniálním stylu, který zde spočíval v masivním nábytku z tmavého syntetického ořechu, doprovázeném čalouněnou pohovkou s oblými područkami, množstvím polštářů a volánem u podlahy, a stěnách obložených knihovnami až ke stropu, v nichž několik polic zabíraly starobylé papírové knihy. Anebo jejich makety, to se nedalo na první pohled poznat. V jedné z polic na všechny blahosklonně ze svého zlaceného rámu shlížel Beerilu Ange, gerdánský velvyslanec. Střed místnosti zabíral tlustý orientální koberec a na něm spočívající těžký kulatý stůl a několik židlí s vyřezávanými opěradly a sedáky čalouněnými stejnou látkou jako pohovka. Na stole byla krajková dečka a váza s umělými růžemi, které omamně voněly až ke dveřím.

Když se usadili kolem stolu, nabídla madam Leidreen oběma hostům terronskou kávu a bez úvodu přešla rovnou k věci.

„Máte Morrisona. Šance na přežití? Podle lékařů prakticky nulová. Skončíte na virtuálu. Pár měsíců života. Analgetika, později morfium. Nic lepšího zatím celý pozemský výzkum nedokázal. Ale vy,“ pohlédla vám zpříma do očí, „nejste ti, kteří by se s něčím takovým hodlali bez okolků smířit, nemýlím se, že?“

„Existují ne nepodložené teorie,“ ztišila hlas až k samé hranici slyšitelnosti, „že jsou jisté… vlivné skupiny, které pochopitelně nebudu jmenovat, mající eminentní zájem na tom, aby skutečný lék nebyl objeven.“

Odmlčela se.

„Oni už ho mají. Ale odmítají ho vydat. My známe jeho celkové složení. A náš výzkum se zaměřuje na nalezení principu přesného individuálního dávkování ze zjištěných složek. Víme, o co jim jde. A víme, že s jejich přístupem se nemocní nikdy ke svému léku nedostanou. Oni si ho nechají pro sebe.“

Podívala se na Paskera a vzápětí i na Richarda.

„Já vám ten lék mohu nabídnout. Složení je pro každého individuální, ale rámcově jde vždy jen o lišící se poměr jednotlivých z pěti složek.“

Na Richarda to proti jeho vůli udělalo dojem. Snobské zařízení ani vázané knihy sice nečekal, ale to jej nikterak nevzrušovalo. To, co zvedlo jeho obočí do udiveného výrazu, byl její přímočarý přístup. Očekával „přírodní léčbu“ založenou na tvrzení, že zaslepení lékaři popírají sílu tradic našich babiček, anebo ještě lépe pseudovědecké proslovy v duchu mysticismu. Místo toho se dočkali příslibu hypermoderní léčby, kterou v rámci utajené konspirace nějaká prominentní společnost odmítá poskytnout široké veřejnosti. Skvěle vymyšleno. Nic co by se dalo dokázat a zároveň nic, co by znělo úplně nepravděpodobně. Richard si nemohl pomoct od vrozené skepse a nepoložit otázky, které se samy nabízely:
„Kdo jsou ti démoničtí ONI, kteří odmítají dát světu lék na smrtelnou nemoc? A co z toho mají? Nechejte mě hádat, v rámci bezpečí vás i vašich pacientů si to musíte nechat pro sebe. Dobře. Snad mi ale můžete říct, jak se tedy to střežené složení dostalo k vám? Ne, počkejte, to mi taky neříkejte, nechcete ohrozit váš zdroj. Snad mi můžete aspoň prozradit, co budete mít z toho, že ten lék někdo dostane? Hádám, že nás to bude něco stát...“

Usmála se zase tím zvláštním, sebevědomým úsměvem.
„I stěny mají uši a netlogy mikrofony. Myslím však,“ pohlédla pronikavě na Richarda, „že nebudete muset dlouho přemýšlet, aby vám došlo, koho mohu mít na mysli. Kdo na téhle planetě zůstává ve stínu, a přesto má takovou moc, že stojí i nad místními zákony. O kom nemluví ani medianti. A čí prastará kultura stihla shromáždit takové znalosti, o kterých se ostatním ani nezdá, a přesto se o ně nepodělí, byť je to otázka života a smrti. Pro koho je smrt oslavou a ta vlastní dokonce svátostí?“
S upřeným pohledem do Richardových očí nechala doznít svá slova. Než se však mohl nadechnout, přešla zpátky k obchodnickému tónu.
„Vaše otázka je, pane…“ počkala, až doplní své jméno, což vzápětí učinil a ona plynule pokračovala: "skutečně je zcela na místě. Co z toho budeme mít my? Berte to tak, že pro nás je důležité, aby něco nezískali ONI. Aby nezískali vaši smrt. Pro nás je důležitý váš život. Ne, není to jen čistý altruismus,“ dodala, jakmile zahlédla v Richardových očích záblesk další otázky. „Náš výzkum směřuje k zodpovězení otázky, zda je morbus morrison skutečně náhodnou záležitostí. Jistě jste pochopil, že se z jistých důvodů domníváme, že nikoli. A to, jak moc se Oni brání uvolnění léku, naši teorii jen podporuje. To je vše, co vám v tuto chvíli mohu prozradit. Berte, nebo nechte být.“

Pasker se zavrtěl na židli.

„Takže chcete říct, že soudruzi z vedlejší čtvrti mají v té jejich slavné Pětici nejen možnost si vyrábět poslušné zbožné beránky, ale že může fungovat i jako lék? A to i pro nás, bezvěrce? U Ho'krina, to stačí zajít do össenské čajovny, nalít se tím jejich houbovým utrejchem a mám to z krku? Nechce se mi věřit, že by to bylo až takhle jednoduché...“

Během svého výlevu vstal a začal prudce přecházet po místnosti. Zarazil se u portrétu Beerila Ange.
U Ho'krina, zaklel vduchu, to je prekérka, zamotat se s tajnýma z GASA, no jasně, že mi to nedošlo dřív, kdo jiný krom sloňáků by asi tak mohl mít přístup k posvátným össenským drogám. Ale ještě to nemají ozkoušené a shánějí pokusné králíky, než to naperou do vlastních lidí. Zoufalce, co hledají pověstné stéblo pro tonoucího, jak pozemšťané s oblibou opakují, i když už po generace nemají k tonutí příležitost...

„Tenhle portrét tu asi nebude náhodou, že?“ otázal se Pasker prudčeji, než měl v úmyslu. „Copak všechno už naše drahá Geerdarhee o tom sloňáckém tajemství vyzjistila? A pro koho tohle všechno provozujete vy?“

Se zaraženým výrazem se vrátil ke svému křeslu a zkoumavě se zahleděl doktorce do očí. Jeho druhé já však začalo šťourat prstíčkem:  Na druhou stranu ty houbičky mě vždycky lákaly k vyzkoušení a tady to nebude žádný vytahování před bandou výrostků, tohle bude řízený experiment pod dohledem odborníků. Ale no jo, no, dostali jste mě. Ho'krine, stůj při mně!

 „Dobrá paní Naali,“ řekl o poznání pokorněji, „promiňte mi můj předchozí prchlivý výlev. Řekněme, že bych ten váš lék rád vyzkoušel.“

Naali velkoryse přešla Paskerův emocionální výlev a pousmála se. Pokud to byl úsměv vítězný, rozhodně to dobře zamaskovala. Spíš to byl úsměv, který věnuje matka tvrdohlavému dítěti, když ustoupí ze svého rozmaru.

Krátce pohlédla na archaické zlacené kyvadlové hodiny, působivě umístěné ve vitríně mezi knihovnami.

„Pokud vás již netrápí další otázky, pánové, máte možnost rovnou se zapojit. Pokud se chcete přidat k našemu projektu, doprovodím vás do laboratoře o patro výše. Zde bychom vám odebrali pár kapek vaší drahocenné krevní plazmy, sepsali bychom anamnézu a provedli nějakou další somatometrii a molekulární diagnostiku, abychom stanovili další postup, který je pro každého klienta individuální.

Samozřejmě ovšem můžete chtít nějaký čas na rozmyšlenou. Pravděpodobně vám ještě pár týdnů zbývá, nemýlím-li se.“

Pasker se však rozmýšlet nehodlal. Rozhodně ne pár týdnů.

„Ano, půjdu,“ řekl pevně.

Richard rozhodně nemohl říct, že by mu po této přestřelce ta sebevědomá ženština byla méně nesympatická, možná se naopak v postoji k ní ještě utvrdil. Stát se pěšákem (nebo možná trefněji loutkou) v boji o vliv mezi dvěma mocenskými skupinami se mu ani trochu nelíbilo, mohl se tím dostat do pěkných potíží. Na druhé straně co mu zbývá? Když odmítne, tak si dlouho své nezávislosti neužije. Jestli mu ta léčba má pomoct a zároveň ho přivést do jiných potíží, tak budiž. Nejdřív si zachrání život před tím neodbytným panem Morrisonem - a pak případně vyřeší ty ostatní nepříjemnosti. Pěkně jedno po druhém. 

Ještě krátkou chvíli zaváhal, než se i on s povzdechem zvedl ze židle: „No, pojďme tedy do té laboratoře.“

#4 Konec nadějí (Kokoro Izumi)

Dveře ordinace zůstaly na palec pootevřené. Tlumený hovor lékaře a jeho sestry pronikal přes clonu sladké hudby z reklam na virtuál a soukromé hospice. Jednoduchá melodie vyzvánějícího netlogu přerušila jejich řeč.

„Klinika dr. Reisenberga. Goldgravová,“ ohlásila sestra zřetelným hlasem.
Dobrý den. Kpt. Jarosh. Byla mezi vašimi pacienty žena jménem Izumi Kokoro?
„Ano, to je naše pacientka. Co se stalo?“
Bylo nalezeno tělo, které bylo pravděpodobně její.
„Ach.“ Její hlas spadl o půl oktávy dolů.
Potřebovali bychom pár údajů pro ověření.
„Jistě. Ptejte se, kapitáne.“
Řekněte mi prosím její základní údaje, abychom je mohli porovnat s výsledky pitvy.

Krátká odmlka, prokládaná jen cvakáním klávesnice a ťukáním nehtu do monitoru.

„Kokoro Izumi, žena, 21 let, studentka. Krevní skupina A, Rh plus. Suspektně morbus morrison, následné testy spíše negativní, čili rediagnostikována na primární difúzní cefaleu bez hemiparézy… Můžete mi říct, co se jí stalo?“ Její profesionální tón změkl přídechem lidskosti.
Našli ji na stanovišti lokálního taxíku v Össenské čtvrti, poblíž kosmodromu. Vlastně téměř před vstupní branou. Měla v sobě koktejl několika přírodních drog. Brala něco takového? Co měla předepsáno od vás?
„Kde že?? Co tam proboha… Ne, od nás nic takového neměla. Jen klasická analgetika nové generace, používají se při neurologických chorobách. Ale to je čistá chemie, nic přírodního, to rozhodně ne. Jste si jistý, že to byla ona?“

Ztišila hlas, přesto přes dveře jasně zazněla slova multikulturní město, podivné spolky nepozemšťanů a ta gerdánská agentka. Poslední vyštěkla z toho všeho nejostřeji.
Rychle se však vrátila k profesionálnímu tónu: „Jistě kapitáne. Kdybychom se cokoli nového dozvěděli, ozveme se vám.“
Pípnutí netlogu, dlouhý povzdech a ještě delší ticho.

„Kde ji našli?“ ozval se po chvíli doktor.
„Kosmodrom.“
„Nechápu, co je tam tak táhne. Vždyť ty jejich lektvary ani nemají prokázanou účinnost!“
Stěží potlačoval rozčilení.

„Podejte mi Bešerovku. … ách, aspoň něco světlého v tomhle šeredném týdnu... Pozvěte mi dalšího pacienta.“