Tohle snad nebudu potřebovat, určitě ne! Ale co kdyby? Je to tak, nejisté, pokud bych, to měla. Měla by se o mě postarat lékařská péče a ne nějací šarlatáni. Podvodníci? Nelegální výzkum?
Nevěděla, co si o ženě a její tajuplné nabídce myslet. Přeci jen, pokud by byl lék znám, či alespoň cesta, určitě by se i o alternativních možnostech vědělo, a toto, toto zavánělo poněkud netypickým, až snad ilegálním přístupem.
Ne! řekla si pevně, ona tu vizitku nebude potřebovat, neví přeci, jestli je nakažená. A pokud ano, vezme si ji cestou zpátky, pokud by se snad ukázalo, že, že potřebuje léčbu a současná medicína ji nemůže poskytnout. Pohlédla na vizitky, ale již se nezajímala. Čekala, až ji někdo osloví a uvede do ordinace, aby se ukázalo, že tohle je všechno velký omyl a ona není nakažená. Sestra ji vyvolala a ona s nádechem trochu hlubším, jenž mohl znamenat i povzdech, vešla do ordinace. Kdo ví, zda tam po jejím návratu ještě nějaká vizitka bude, a bude ji vůbec potřebovat. Ještě se pohledem ohlédla po ostatních, jež čekali v místnosti, jakoby od nich snad čekala přání hodně štěstí. Asi ho bude potřebovat. Odvahu!
Vešla do ordinace s poněkud nejistými pocity, přeci jen, ty dveře, které míjela, byly poslední hranicí mezi světem blaženého nevědomí a krutou jistotou, hradbou mezi živými a v budoucnu již mrtvými. Udělala několik kroků dovnitř, možná až chvatných, aby to měla za sebou.
„Dobrý den,“ pronesla spíše mechanicky směrem do místnosti. Porozhlédla se. Zůstala stát a pohlédla na profesora.
Ordinaci dominoval masívní stůl z tmavého dřeva pokrytý odbornými publikacemi na mikrodách i ve svazcích tištěných na myceliálním papíře, a osobní monitor s drobnou krabičkou procesoru v rohu stolu. Ve velkém bílém křesle z jemné kůže seděl elegantní, asi šedesátiletý prošedivělý muž s bradkou, ustupujícími vlasy a brýlemi s tenkou stříbrnou obroučkou. Představil se jako dr. Sigmund Reisenberg, neurolog. Trochu i vzhledem připomínal svého dávného jmenovce z atomového věku, jednoho ze známých zakladatelů psychologie. Byl oblečen v kvalitním břidlicově šedém obleku s hedvábnou košilí, očividně gerdánské kvality.
„Dobrý den, slečno…“ posunul si brýle na nose a pohlédl na štítek mikrody, kterou mu snaživě přisunula prsatá sestra, „slečno Izumi. Kokoro je vaše křestní jméno nebo naopak?“ zeptal se se zájmem. „Zajímavý oděv,“ podotkl mimochodem.
„Kokora, Izumi je rodinné jméno,“ pronesla stejným tónem, jako kdyby se představovala v nové třídě. „A děkuji, vlastní návrh."
Lehce se pousmála. Že by se rodila důvěrná chvilka? Následné okamžiky ji měly tvrdě servat…
Lékař vložil složku do čtečky a chvíli listoval na monitoru, otočeném k sobě.
Dlouhými, kostnatými prsty se poškrábal na nose a ještě chvíli zíral do monitoru. Extravagantní hodiny s ručičkami, přesně jako z historických magazínů, pomalu posouvaly vteřiny, které se jí zdály být věčností.
„Mám tu vaše testy,“ řekl po chvíli s profesionálně neutrálním výrazem v obličeji. „Abych tak řekl, nejsou právě příznivé, ale předpokládám, že na to vás upozornil již váš osobní lékař. Elektroaktivita vaší mozkové tkáně je…“
Naklonil se ještě víc, jeho výrazný nos málem ťukl do monitoru. „Je poněkud netypická, tedy, vidím zde samozřejmě klasické změny při morbus morrison, jistě, ale některé neuronové dráhy, hm, zajímavé…“
Zvedl oči a zahleděl se na dívku. Jeho výraz zůstal profesionální, ale kdesi v jeho očích jako by proběhl záchvěv soucitu. „Každopádně, vaše EEG i 4D neuroimaging prokazují asi 75% shodu s typickými výsledky pacienta s Morrisonovou chorobou. Váš osobní lékař vás jistě informoval o základních faktech. Podle výsledků jste momentálně ve druhé fázi nemoci, tedy občasné záblesky bolesti hlavy už přešly do déle trvajících záchvatů, možná jste si již všimla i jisté pravidelnosti. Ve vašem stádiu obvykle pacienti pociťují asi půlhodinové až hodinové záchvaty prudké bolesti přibližně jednou za tři dny. Pravděpodobně jste užívala nějaká volně dostupná analgetika a nejspíš už jejich účinnost nestačí, že?“
Takže umřu, uvědomila si náhle s hrůzou. Zorničky se jí rozšířily. Jinak však na sobě nedala nic znát.
„Nezoufejte. Ještě máte před sebou krásných pět měsíců života,“ řekl povzbudivě, jako by jí četl myšlenky.
Ta slova na ní zapůsobila jako rudý hadr na býka v jednou dávnověkém filmu. ‚Nezoufejte! Nezoufejte?!‘
Nadechla se. Polkla. Nadechla. Chtěla vykřiknout, zařvat, roztrhat tomu muži ušní bubínky, ale knedlík, jenž se jí vytvořil v krku, dovolil pronést slova jen tak, že zněla až rezignovaně tiše a melodicky:
„Co je na tom krásného! Jak může být něco krásného na tom, když se to stane tak brzy. A mně. Jak na tom může být něco krásného!“
Málem by se dalo i říci, že v jednom koutku oka se něco zalesklo, ale odlétlo to pohozením hlavou někam do prostoru a vpilo do podlahy. Chřípí se jí třáslo a brada kmitala jako metronom. Ale nebrečela.
„Pět měsíců. Proč pět měsíců? Já - nechci!!“
Otočila se zády a pohyb ramen dával tušit, že k pláči nemá zrovna daleko. Hlas se jí změnil. Chvilku tak stála a poté se otočila.
„Nedá se s tím něco udělat? Nějaká léčba, třeba testovací nebo tak?“
Měla přitom všechny informace, které ještě před hodinou studovala, neboť je ukazovaly informační bloky u reklam virtuálů. Ale třeba se za poslední minutu stal zázrak. Ano? Ne?
„Tohle jsou základní informace o chorobě a možnostech léčby,“ podal jí tištěný leták. „Jak jste si už asi zjistila, dosud nejsou známy příčiny vzniku choroby. Víme jen to, že postihuje většinou mladé dospělé ve věku 20-40 let, muže i ženy. Proto také zatím není znám žádný lék, ačkoli výzkum ve Vacc Industries přináší slibné prvotní výsledky. Nicméně,“ odmlčel se, „v současné chvíli vám můžeme nabídnout pouze tlumení příznaků a tím zvýšení komfortu života s Morrisonovou chorobou.“
Pohlédl na ni a pokračoval:
„Tedy zaprvé, analgetika. Napíšu vám silnější, ale počítejte s účinností pouze v řádu týdnů, a i tak půjde spíš o to, aby bolest byla alespoň trochu snesitelná, ne, že byste necítila nic. Záchvaty vás budou vyčerpávat, takže budete celkově unavenější. Nesmíte pít alkohol ani užívat jiné volně dostupné drogy. Ani ty ilegální, pochopitelně.“
Dovolil si krátký profesionální úsměv.
„Zadruhé, máme tady silnější preparáty na bázi opiátů. Aplikují se injekčně, působí okamžitě a po dobu 4-5 hodin. Utlumí úspěšně bolest i ve vyšších stádiích. Mají však velké riziko, brzy vzniká velmi silná závislost, proto je nedoporučuji podávat dříve než v terminálním stadiu choroby. Z pojištění se vám hradí pouze 12 dávek, případné další už byste musela platit ze svého. Jsou velmi, opravdu velmi drahé.
Nu a zatřetí je tu samozřejmě virtuál. Můžeme vám nabídnout komplexní službu v luxusním hospicu, kde se o vaše tělo bude starat zdravotnický personál, zatímco vaše duše může prožívat jiný, radostnější příběh. Ukázky jste mohla sledovat v čekárně a kompletní nabídku naleznete na síti po přihlášení do naší klientské sekce.“
Lékař se odmlčel. „Možná jste se setkala s nějakými takzvanými alternativními metodami. Některé možná jsou… přesto, hm, zkrátka, pokud se hodláte zapojit do výzkumného projektu Vacc Industries, neměla byste zkreslovat výsledky nějakými pochybnými způsoby léčby.“
Podal jí další papír. „Tady je vstupní anamnestický dotazník a souhlas se zapojením do výzkumného projektu V.I. Výzkum vás nijak nezatíží, budu tam posílat výsledky z vašich pravidelných kontrol a v případě, že V.I. objeví nějaký účinný preparát, budu vás neprodleně informovat. Budete tak mezi prvními, kteří budou moci účinnost ověřit v kontrolované studii. Stačí, když to donesete vyplněné příště.“
Tak jako před minutou ani nyní tedy léčba neexistovala. Zázrak se nekonal.
„Já… Ráda bych… byla sama…“ vyhrkla se směsicí pocitů, která zahrnovala zoufalství, vztek, možná i nenávist.
S tichým kliknutím vyjmul mikrodu z počítače a sestra ji odnesla do kartotéky. Na zápěstí jí pípl netlog signalizující, že obdržela kód do lékárny, opravňující k vyzvednutí předepsaných analgetik.
„Pokud nemáte nějaké dotazy, slečno, uvidíme se za dva týdny ve stejnou dobu. Můžete mi ovšem kdykoli v pracovní době zavolat, bude-li třeba.“
Jeho slova jí připomněla, jak netaktně se projevila. Ona zde byla host. A měla by odejít.
„Omlouvám se, jen mě to… je to tak… Tak…. To byste nepochopil.“
Otočila se k odchodu. Hlas se jí stále třásl a oči měly pláčem zakalenou mlhu přes polovinu obrazu, co viděla před sebou. Vyšla z ordinace. Lékař se za ní díval se smutným výrazem.
Sestra ho po chvíli vytrhla ze zadumání jemným poklepáním po rameni.
„Ještě stále to s nimi tak prožíváte, pane doktore. Spoustu lidí umírá. I mladých. Vy přeci za to nemůžete, naopak. Vy jste ten, kdo má možnost jim pomoci,“ řekla jemně.
Povzdychl si.
„Já vím, Ingrid. Ale někdy je to tak těžké. Snažím se být upřímný. Nechci dávat falešné naděje. Co ale sakra dělají ve V.I., že tu vakcínu ještě nemají?!“ rozčílil se na závěr. „… fix!“ ulevil si potichu.
Já. Proč já? Smrt! Nemoc! Proč já a ne někdo jiný?
Byla nešťastná a neskutečně rozčílená tou nespravedlností. Musela něco zničit! Něco, co bude zničeno dřív a brutálněji nežli její mladý a ve své podstatě takovýmto ukončením zbytečný život. Všimla si vizitek na jedné ze sedaček v čekárně. Přistoupila k nim a rozhodla si vybít svojí zlost na nich. Několik jich uchopila do dlaní a trhla. Některé povolily, jiné se jen prohnuly. Ať tak či onak, nabrala jejich drobná tělíčka do dlaně, sevřela ji a poté jimi divoce mrskla proti desce stolku, jakoby ony všechny mohly jedna jako druhá za její situaci. Poté vyběhla z ordinace…
Vešla do ordinace s poněkud nejistými pocity, přeci jen, ty dveře, které míjela, byly poslední hranicí mezi světem blaženého nevědomí a krutou jistotou, hradbou mezi živými a v budoucnu již mrtvými. Udělala několik kroků dovnitř, možná až chvatných, aby to měla za sebou.
„Dobrý den,“ pronesla spíše mechanicky směrem do místnosti. Porozhlédla se. Zůstala stát a pohlédla na profesora.
Ordinaci dominoval masívní stůl z tmavého dřeva pokrytý odbornými publikacemi na mikrodách i ve svazcích tištěných na myceliálním papíře, a osobní monitor s drobnou krabičkou procesoru v rohu stolu. Ve velkém bílém křesle z jemné kůže seděl elegantní, asi šedesátiletý prošedivělý muž s bradkou, ustupujícími vlasy a brýlemi s tenkou stříbrnou obroučkou. Představil se jako dr. Sigmund Reisenberg, neurolog. Trochu i vzhledem připomínal svého dávného jmenovce z atomového věku, jednoho ze známých zakladatelů psychologie. Byl oblečen v kvalitním břidlicově šedém obleku s hedvábnou košilí, očividně gerdánské kvality.
„Dobrý den, slečno…“ posunul si brýle na nose a pohlédl na štítek mikrody, kterou mu snaživě přisunula prsatá sestra, „slečno Izumi. Kokoro je vaše křestní jméno nebo naopak?“ zeptal se se zájmem. „Zajímavý oděv,“ podotkl mimochodem.
„Kokora, Izumi je rodinné jméno,“ pronesla stejným tónem, jako kdyby se představovala v nové třídě. „A děkuji, vlastní návrh."
Lehce se pousmála. Že by se rodila důvěrná chvilka? Následné okamžiky ji měly tvrdě servat…
Lékař vložil složku do čtečky a chvíli listoval na monitoru, otočeném k sobě.
Dlouhými, kostnatými prsty se poškrábal na nose a ještě chvíli zíral do monitoru. Extravagantní hodiny s ručičkami, přesně jako z historických magazínů, pomalu posouvaly vteřiny, které se jí zdály být věčností.
„Mám tu vaše testy,“ řekl po chvíli s profesionálně neutrálním výrazem v obličeji. „Abych tak řekl, nejsou právě příznivé, ale předpokládám, že na to vás upozornil již váš osobní lékař. Elektroaktivita vaší mozkové tkáně je…“
Naklonil se ještě víc, jeho výrazný nos málem ťukl do monitoru. „Je poněkud netypická, tedy, vidím zde samozřejmě klasické změny při morbus morrison, jistě, ale některé neuronové dráhy, hm, zajímavé…“
Zvedl oči a zahleděl se na dívku. Jeho výraz zůstal profesionální, ale kdesi v jeho očích jako by proběhl záchvěv soucitu. „Každopádně, vaše EEG i 4D neuroimaging prokazují asi 75% shodu s typickými výsledky pacienta s Morrisonovou chorobou. Váš osobní lékař vás jistě informoval o základních faktech. Podle výsledků jste momentálně ve druhé fázi nemoci, tedy občasné záblesky bolesti hlavy už přešly do déle trvajících záchvatů, možná jste si již všimla i jisté pravidelnosti. Ve vašem stádiu obvykle pacienti pociťují asi půlhodinové až hodinové záchvaty prudké bolesti přibližně jednou za tři dny. Pravděpodobně jste užívala nějaká volně dostupná analgetika a nejspíš už jejich účinnost nestačí, že?“
Takže umřu, uvědomila si náhle s hrůzou. Zorničky se jí rozšířily. Jinak však na sobě nedala nic znát.
„Nezoufejte. Ještě máte před sebou krásných pět měsíců života,“ řekl povzbudivě, jako by jí četl myšlenky.
Ta slova na ní zapůsobila jako rudý hadr na býka v jednou dávnověkém filmu. ‚Nezoufejte! Nezoufejte?!‘
Nadechla se. Polkla. Nadechla. Chtěla vykřiknout, zařvat, roztrhat tomu muži ušní bubínky, ale knedlík, jenž se jí vytvořil v krku, dovolil pronést slova jen tak, že zněla až rezignovaně tiše a melodicky:
„Co je na tom krásného! Jak může být něco krásného na tom, když se to stane tak brzy. A mně. Jak na tom může být něco krásného!“
Málem by se dalo i říci, že v jednom koutku oka se něco zalesklo, ale odlétlo to pohozením hlavou někam do prostoru a vpilo do podlahy. Chřípí se jí třáslo a brada kmitala jako metronom. Ale nebrečela.
„Pět měsíců. Proč pět měsíců? Já - nechci!!“
Otočila se zády a pohyb ramen dával tušit, že k pláči nemá zrovna daleko. Hlas se jí změnil. Chvilku tak stála a poté se otočila.
„Nedá se s tím něco udělat? Nějaká léčba, třeba testovací nebo tak?“
Měla přitom všechny informace, které ještě před hodinou studovala, neboť je ukazovaly informační bloky u reklam virtuálů. Ale třeba se za poslední minutu stal zázrak. Ano? Ne?
„Tohle jsou základní informace o chorobě a možnostech léčby,“ podal jí tištěný leták. „Jak jste si už asi zjistila, dosud nejsou známy příčiny vzniku choroby. Víme jen to, že postihuje většinou mladé dospělé ve věku 20-40 let, muže i ženy. Proto také zatím není znám žádný lék, ačkoli výzkum ve Vacc Industries přináší slibné prvotní výsledky. Nicméně,“ odmlčel se, „v současné chvíli vám můžeme nabídnout pouze tlumení příznaků a tím zvýšení komfortu života s Morrisonovou chorobou.“
Pohlédl na ni a pokračoval:
„Tedy zaprvé, analgetika. Napíšu vám silnější, ale počítejte s účinností pouze v řádu týdnů, a i tak půjde spíš o to, aby bolest byla alespoň trochu snesitelná, ne, že byste necítila nic. Záchvaty vás budou vyčerpávat, takže budete celkově unavenější. Nesmíte pít alkohol ani užívat jiné volně dostupné drogy. Ani ty ilegální, pochopitelně.“
Dovolil si krátký profesionální úsměv.
„Zadruhé, máme tady silnější preparáty na bázi opiátů. Aplikují se injekčně, působí okamžitě a po dobu 4-5 hodin. Utlumí úspěšně bolest i ve vyšších stádiích. Mají však velké riziko, brzy vzniká velmi silná závislost, proto je nedoporučuji podávat dříve než v terminálním stadiu choroby. Z pojištění se vám hradí pouze 12 dávek, případné další už byste musela platit ze svého. Jsou velmi, opravdu velmi drahé.
Nu a zatřetí je tu samozřejmě virtuál. Můžeme vám nabídnout komplexní službu v luxusním hospicu, kde se o vaše tělo bude starat zdravotnický personál, zatímco vaše duše může prožívat jiný, radostnější příběh. Ukázky jste mohla sledovat v čekárně a kompletní nabídku naleznete na síti po přihlášení do naší klientské sekce.“
Lékař se odmlčel. „Možná jste se setkala s nějakými takzvanými alternativními metodami. Některé možná jsou… přesto, hm, zkrátka, pokud se hodláte zapojit do výzkumného projektu Vacc Industries, neměla byste zkreslovat výsledky nějakými pochybnými způsoby léčby.“
Podal jí další papír. „Tady je vstupní anamnestický dotazník a souhlas se zapojením do výzkumného projektu V.I. Výzkum vás nijak nezatíží, budu tam posílat výsledky z vašich pravidelných kontrol a v případě, že V.I. objeví nějaký účinný preparát, budu vás neprodleně informovat. Budete tak mezi prvními, kteří budou moci účinnost ověřit v kontrolované studii. Stačí, když to donesete vyplněné příště.“
Tak jako před minutou ani nyní tedy léčba neexistovala. Zázrak se nekonal.
„Já… Ráda bych… byla sama…“ vyhrkla se směsicí pocitů, která zahrnovala zoufalství, vztek, možná i nenávist.
S tichým kliknutím vyjmul mikrodu z počítače a sestra ji odnesla do kartotéky. Na zápěstí jí pípl netlog signalizující, že obdržela kód do lékárny, opravňující k vyzvednutí předepsaných analgetik.
„Pokud nemáte nějaké dotazy, slečno, uvidíme se za dva týdny ve stejnou dobu. Můžete mi ovšem kdykoli v pracovní době zavolat, bude-li třeba.“
Jeho slova jí připomněla, jak netaktně se projevila. Ona zde byla host. A měla by odejít.
„Omlouvám se, jen mě to… je to tak… Tak…. To byste nepochopil.“
Otočila se k odchodu. Hlas se jí stále třásl a oči měly pláčem zakalenou mlhu přes polovinu obrazu, co viděla před sebou. Vyšla z ordinace. Lékař se za ní díval se smutným výrazem.
Sestra ho po chvíli vytrhla ze zadumání jemným poklepáním po rameni.
„Ještě stále to s nimi tak prožíváte, pane doktore. Spoustu lidí umírá. I mladých. Vy přeci za to nemůžete, naopak. Vy jste ten, kdo má možnost jim pomoci,“ řekla jemně.
Povzdychl si.
„Já vím, Ingrid. Ale někdy je to tak těžké. Snažím se být upřímný. Nechci dávat falešné naděje. Co ale sakra dělají ve V.I., že tu vakcínu ještě nemají?!“ rozčílil se na závěr. „… fix!“ ulevil si potichu.
Já. Proč já? Smrt! Nemoc! Proč já a ne někdo jiný?
Byla nešťastná a neskutečně rozčílená tou nespravedlností. Musela něco zničit! Něco, co bude zničeno dřív a brutálněji nežli její mladý a ve své podstatě takovýmto ukončením zbytečný život. Všimla si vizitek na jedné ze sedaček v čekárně. Přistoupila k nim a rozhodla si vybít svojí zlost na nich. Několik jich uchopila do dlaní a trhla. Některé povolily, jiné se jen prohnuly. Ať tak či onak, nabrala jejich drobná tělíčka do dlaně, sevřela ji a poté jimi divoce mrskla proti desce stolku, jakoby ony všechny mohly jedna jako druhá za její situaci. Poté vyběhla z ordinace…
