# 5 První mrtví (Samale Shiet)

Vypotácela se z össenské čtvrti a na translačním uzlu zapadla do prvního aerotaxíku a nahlásila adresu svého bytu. Věděla, že do schůzky zbývá ještě chvilka času a vzala to ještě domů. Oči ji pálily jako ďas, ale nehodlala tomu věnovat pozornost, dokud to nebude nutné. Nechala na sebe taxi čekat a už svižnějším krokem se vydala do svého bytu. Na chvíli si na oči přiložila chladící masku, ale pod vlivem představy naskakujících kreditů na terminálu ji brzy odhodila. Rozhlédla se. Kam jsem to jen… 

Prohledala stolek, kuchyňskou linku a nikde nic. Pak si konečně všimla bílého papírového růžku pod stolem. Sehnula se pro něj a objevila přihlášku, kterou ji Dr. Reisenberg dal. Dosud nevyplněnou. Sebrala ze stolu ještě propisku a zabouchla za sebou dveře.
Tak jo, nemám co ztratit. Takže jméno… příjmení… bydliště… Tak, a ještě podpis.

Taxi ještě stále čekalo. Nechala se odvést ke klinice. Našla prázdnou lavičku, ozářenou podvečerním sluncem. Zadívala se do formuláře a zhluboka se (jako dnes už poněkolikáté) nadechla.

***

Čekárna na klinice zela prázdnotou. Usadila se. Holografické emitory na ni chrlily idylické záběry na zahrady a načančané fasády lůžkových zařízení, kde za okny, diskrétně skryti barevnými záclonami, sní klienti svůj poslední sen. Sen o životě, jaký neprožili, o rozhodnutích, která neudělali, o příležitostech, které zmeškali. Než zemřou, všechno si ve snu vynahradí. Budou slavnými, úspěšnými, milovanými či obávanými vládci svého malého, virtuálního vesmíru.

Posadila se na volné sedadlo a znovu na ni padl stísněný pocit. Nebylo by lepší prožít zbytek života v téhle virtuální realitě? Bez bolesti, bez utrpení…

Složila hlavu do dlaní a pevně stiskla rty. Vybavila si tu nesnesitelnou bolest v chrámu, co už nikdy nechce zažít. Ale na druhou stranu… stejně zemře, musí se alespoň pokusit zamezit tomu, aby trpěli i jiní.

Jenže na mysl se jí drala představa...

Znovu byla v tom chrámu. Znovu na ni pohlédl kněz. Cítila závrať a bodavou bolest. Nedokázala vnímat nic jiného. A když se na zlomky vteřin vracela do reality, cítila, jak ji táhnou do útrob chrámu. Přivazují ji pevně končetiny a trup k soše hmyzího boha. Ne... NE! Lano se bolestivě zařezávalo do kůže. Agónie a strach. Zvedla hlavu a viděla kněze s úšklebkem na rtech. S dýkou v ruce. Bodl. Zavřela oči a vykřikla. Její hlas se rozezněl chrámem. Bodl znovu a dýkou zahýbal. Tvořil jí plno bolestivých a krvácejících zranění po nohou, po rukou, ale žádné nebylo smrtelné. Cítila, jak jí kapky krve stékají… a napojují se do těch nechutných žíznivých žlábků pod sochou.

"NE!" vykřikla zoufale a probrala se ze svého snění. Pot se jí řinul po čele, tep byl zvýšený a zhluboka dýchala. Formulář v ruce měla pomačkaný, jak jej zoufale drtila v pěsti.

Ach, bože. Byla to jen představa. Není v chrámu, ale v čekárně. Čeká na svůj osud a ortel.

Ale ještě stále dýchá…

Netrvalo dlouho a dveře čekárny se znovu otevřely. Vstoupil mladík, se kterým se tu setkala při minulé návštěvě. Usadil se na jedno z volných míst.

Dveře ordinace byly na palec pootevřené.  Přes clonu sladké hudby z reklam na virtuál a soukromé hospice k nim pronikal tlumený hovor lékaře a jeho sestry . 
Jednoduchá melodie vyzvánějícího netlogu přerušila jejich hovor.
„Klinika dr. Reisenberga. Goldgravová,“ ohlásila sestra zřetelným hlasem.

Chvilku naslouchala.

„Ano, to je naše pacientka. Co se stalo?“

„Ach.“

Její hlas spadl o půl oktávy dolů.

„Jistě. Ptejte se, kapitáne.“

Krátká odmlka, prokládaná jen cvakáním klávesnice a ťukáním nehtu do monitoru.

„Kokoro Izumi, žena, 21 let, studentka. Krevní skupina A, Rh plus. Suspektně morbus morrison, následné testy spíše negativní, čili rediagnostikována na primární difúzní cefaleu bez hemiparézy… Můžete mi říct, co se jí stalo?“

Odměřený tón změkl přídechem lidskosti.

„Kde že?? Co tam proboha… Ne, od nás nic takového neměla. Jen klasická analgetika nové generace, používají se při neurologických chorobách. Ale to je čistá chemie, nic přírodního, to rozhodně ne. Jste si jistý, že to byla ona?“

Ztišila hlas, přesto přes dveře jasně zazněla slova multikulturní město, podivné spolky nepozemšťanů a ta gerdánská agentka. Poslední vyštěkla z toho všeho nejostřeji.

Rychle se však vrátila k profesionálnímu tónu: „Jistě kapitáne. Kdybychom se cokoli nového dozvěděli, ozveme se vám.“

Pípnutí netlogu, dlouhý povzdech a ještě delší ticho.

„Kde ji našli?“ ozval se po chvíli doktor.

„Kosmodrom.“

„Nechápu, co je tam tak táhne. A ty jejich lektvary ani nemají prokázanou účinnost!“

Stěží potlačoval rozčilení.

„Podejte mi Bešerovku. … ách, aspoň něco světlého v tomhle šeredném týdnu. Pozvěte mi pacienta, kdo je tam?“

Hlava a bujná hruď nakoukly do čekárny. Hned zase vklouzly zpátky.

„Je tam pan Vozab a slečna… Shiet.“

Ťukání do monitoru a na klávesnici.

Doktorův hlas: „Áno, to je jen kontrola. Vemte mi je sem najednou.“

Prsa se znovu vynořila a ústa nad nimi se pousmála.

„Vítáme vás. Pojďte oba společně, prosím. Svlékat se nebudete,“ dodala žertovně.









.